SKUTOČNÉ SVEDECTVO AUTORA:

Rebecca Brown, M.D. (rodená Ruth Irene Bailey)
Wells of Joy Ministries
P.O. Box 65
Clinton, AR 72031

KAPITOLA 1 – Vstupuje Rebeka

Od prvního okamžiku, co prošla vchodem budovy, vnímala, že je tu cosi divného. Jako by se tu vznášela jakási temnota. Něco, co nedokázala definovat, ale věděla, že to tam je. Něco, s čím se dosud nesetkala. Rebeka je lékařkou. Poprvé vstupovala do nemocnice Memoriál Hospital, kde se jí mělo dostat praktického výcviku na interně. Měsíc před- tím dokončila lékařskou fakultu a v třiceti letech se teď poprvé opravdu odstěhovala z domova. Neměla tušení, že tragédie, které uvidí v této nemocnici, provždy změní ji samu i běh jejího života. V duchu vnímala onu temnotu, která se těžce vznášela v ovzduší, jako by pozorně vyčkávala… Náhle udeří a strhne Rebeku do víru dalších událostí, které do nejzazší míry prověří její vydání se Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu. První zkouška měla rychle přijít brzo – Rebeka pracovala v této nemocnici jako lékařka teprve asi dva měsíce. Jedné noci, když pracovala na pohotovostním sále, přivezli asi ve dvě hodiny ráno muže třicátníka. Když prohlížela jeho znetvořené a roztrhané tělo, Rebeka strnula hrů- zou. Než se stala lékařkou, měla jako diplomovaná ošetřovatelka šestiletou praxi a zkušenosti z pohotovostních sálů ve velkých nemocnicích ve vnitřním městě, ale něco takového dosud neviděla! Když s ostatními členy personálu chvatně pracovala na záchraně života mladého pastora, v hlavě se jí honily jedna myšlenka za druhou. Jak je to možné? Kdo by mohl něco takového udělat? Bylo evidentní, že ho mučili. Po těle měl plochy úplně sedřené kůže, četné popáleniny, bodné rány, šlehy bičem - a co bylo nejhrůznější - v dlaních měl díry po hřebech, které mu tam probili. Byl v bezvědomí a v hlubokém šoku. Pacientovi poskytli první lékařskou péči, jeho stav se stabilizoval a byl přenesen na jednotku intenzívní péče. Teď se Rebeka začala ohlížet po policistech, kteří ho přivezli. Nedokázali říci víc než to, že šlo o únos. Našli tělo a nejdříve si mysleli, zeje mrtvý. Odmítli sdělit cokoli bližšího a rychle odešli, mumlajíce cosi o tom, že musejí sepsat protokol. Ostatní na pohotovosti pokračovali ve své práci, jako by se nic zvláštního nepřihodilo. Zdálo se, že nikdo není stavem pacienta nějak zvlášť překvapen nebo vyveden z míry. Rebeka znovu silně vnímala onu temnotu, která se tu vznášela v ovzduší. Byla velice zmatena a znepokojena, ale brzy ji pohltil tlak práce, kterou bylo nutno udělat. Nic v jejím dosavadním životě ji snad nemohlo připravit na šok, který jí způsobilo svědectví mladého pastora o tom, co se mu stalo, než se té noci dostal na pohotovostní sál. Netušila, že další úder postihne jednu z jejích vlastních pacientek, která jí byla velice drahá. Nejprve se však podívejme, jaký výcvik dal Rebece Pán, aby ji připravil na vše, co se mělo stát.

Rebece se dostalo té velké výsady a požehnání, že se narodila v rodině věrných křesťanů, kteří se za ni denně modlili. Ježíše přijala jako svého Spasitele ve velmi mladém věku, ale nevěděla, jak s ním má chodit. Byla vychovávána ve velmi sevřené a úzkoprsé skupině, která jí nedovolila získat přátele ani navázat styky s někým mimo skupinu. Odmítali ji jak v této skupině, tak mimo ni – tropili si z ní žerty a posmívali se jí ve škole i v oné náboženské skupině. Vyrůstala tak osamocená! Byla také hodně nemocná, takže své dětství strávila střídavými pobyty v nemocnici. Když byla starší, přišlo se na to, že má nevyléčitelnou neuromuskulární nemoc, která ji zeslabovala. Milující rodiče jí však byli pevnou oporou a jejich modlitby ji obklopovaly a chránily, a nesporně ji uchránily před okultním světem, který svádí tolik mladých lidí, kteří se nacházejí v podobných podmínkách. V prvním roce studia na lékařské fakultě dospěla k bodu, kdy konečně vydala svůj život Pánu ve všech oblastech. Učinila Ježíše Pánem a Spasitelem svého života. Čtyři roky lékařského studia byly pro ni tvrdým bojem: za prvé pro její neuromuskulární chorobu a za druhé pro nedostatek financí. Za ty čtyři roky se naučila důvěřovat Pánu, chodit s ním den co den, naslouchat mu, jak k ní v duchu promlouvá, a následovat jeho vedení.

Než nastoupila na lékařskou fakultu, byla sedm let diplomovanou zdravotní sestrou. Pán v jejím životě mocně působil a prožila řadu zázraků, a to vedlo k tomu, že místo zdravotní sestry opustila, vrátila se na školu, aby studovala medicínu. V době, kdy Rebeka nastoupila do Memoriál Hospital, nevěděla vůbec nic o satanismu ani o Elaine, mocné čarodějnici, která žila v blízkosti. Rebeka neměla ani potuchy, že její chození s Kristem zde v této nemocnici vyvolá v duchovním světě takový šok, že moci temnoty se rozběsní. Byla vtažena do gigantického zápasu, když Elaine, jedna z nejvyšších čarodějnic v USA, vedla proti ní spolu s mnoha dalšími čarodějnicemi organizovaný útok, přičemž ve snaze zabít Rebeku využívaly všech schopností a sil magie.

Jestliže se chce lékař v USA po absolvování studia medicíny specializovat na určitý obor, musí nejprve vykonat tzv. lékařské praktikum. Je to zdaleka nejintenzívnější a také nejobávanější rok výcviku. Rebeka nebyla v Memoriál Hospital výjimkou, až na to, že tu pociťovala cosi podivného, co však nedokázala popsat. Zdálo se, že nikdo jiný, ani těch několik málo křesťanských kolegů, si toho nepovšiml. Od samého počátku vnímala, že na celém oddělení převládá atmosféra nenávisti, pomluv a rozbrojů, a to nejen zde, ale i po celé nemocnici. Bylo tu nanejvýš chladné ovzduší. Všech těchto okolností i mimořádně silných tělesných i duševních tlaků v tomto roce si Pán použil, aby si Rebeku přivedl mnohem blíže k sobě. Téměř od začátku si všimla, že je tu nezvyklý odpor proti evangeliu. Lidé, s nimiž se snažila o evangeliu mluvit, opět a opět rezolutně odmítali byť jen naslouchat. Když byla v nemocnici šestý měsíc, dala správa nemocnice odstranit z pokojů všechny Gedeonovy bible a na každé oddělení dali oznámení, že nemocnice na místě vyhodí každého zaměstnance, který bude přistižen při »evangelizování« pacientů. I duchovnímu, který přišel navštívit pacienty, dovolili navštívit jen členy jeho vlastní obce, a jestliže ho sestry přistihly při »evangelizování« jiných pacientů, měl být za doprovodu bezpečnostní služby vyveden z nemocnice a požádán, aby se již nevracel. V nemocnici nebyla povolena ani pastorační péče, což bylo rovněž neobvyklé. Vskutku se zdálo, že je tu snaha z této nemocnice jakoukoli zmínku o křesťanství totálně eliminovat.

Rebeka byla nejprve přidělena na jednotku intenzívní péče a ihned vržena do víru práce. Prací v nemocnici strávila až 120 hodin týdně. Svůj stále zhoršující Se zdravotní stav hraničící s úplným vyčerpáním připisovala této náročné službě. Pak jí Pán položil na srdce, aby chodila do nemocnice brzy zrána, a než nastoupí do práce, aby trávila hodinu na modlitbách a prosila za tuto instituci a celé město, aby tam bylo zvěstováno evangelium. Když se začala se každé ráno před prací modlit, opakovaně ji Duch svatý pudil k tomu, aby prosila Pána, aby potlačil moci temnosti na tomto místě. Stále znovu jí přicházel na mysl verš Numeri 10,35, kde Mojžíš říká: „Povstaň Hospodine, a rozptýleni buďte nepřátelé tvoji, a ať utíkají před tváří tvou, kteří tě v nenávisti mají“. Nevěděla, proč se takto modlí, a někdy si pomyslela, že to je opravdu zvláštní, ale právě k takové modlitbě ji Duch svatý neustále pudil. Když břímě za duše na tomto místě, které jí Pán kladl na srdce, bylo stále větší, začala Pána každý den prosit, aby jí dovolil postavit se do mezery za tuto nemocnici a za toto město jako v Ezechieli 22,30-31: „Hledaje pak někoho z nich, kterýž by udělal hradbu a postavil se v mezeře před tváří mou za tuto zemi, abych ji nezkazil, žádného nenacházím. Proto vyleji na ně rozhněvání své, ohněm prchlivosti své konec jim učiním, cestu jejich jim na hlavu obrátím, praví Panovník Hospodin“.

Nevěděla přesně, co vše zahrnuje »postavit se do mezery«, ale prosila Pána, aby si ji použil, je-li to možné. Během prvních měsíců, co byla v Memoriál Hospital, ji Bůh naučil velmi cenné lekci -jak je nutné, aby při své lékařské práci byla naprosto závislá na něm. Jednou pozdě v noci přijali na koronární jednotku pacienta se silnými bolestmi v hrudi, vysokým krevním tlakem s podezřením na infarkt. Rebeka měla za úkol pacienta vyšetřit a tu noc se o něj starat. Pacient jí dal seznam léků, které běžně užíval. Mezi nimi byl jeden obzvláště silný prostředek ke snížení krevního tlaku, který současně odlehčuje srdci. Tvrdil skálopevně, že si pravidelně bere určitou dávku, a Rebeka tomu uvěřila. Rozhodla se, že mu tuto dávku dá, aby se snížil krevní tlak a odlehčilo se srdci, v naději, že tak zabrání infarktu. Nevěděla však, že tato dávka je velmi nebezpečná, pokud na ni pacient není postupně navykán. Za hodinu jí volaly sestry, že krevní tlak pacienta silně poklesl, pacient e v šoku a vypadá, že umře. Rebeku jala hrůza a strašně se vyděsila, a volala nadřízeného a vylíčila mu situaci. Zeptala se, co má dělat, aby byl účinek podaného léku utlumen. Chladně jí odvětil, že udělala hloupou chybu, a že se nedá dělat absolutně nic, jen čekat, zda pacient přežije. Neexistuje prý žádný lék, který by mohl účinek podaného léku eliminovat. A dodal, že jako internista udělal také podobnou chybu, a že si pacient v důsledku šoku odnesl těžké poškození srdce a málem zemřel.

Nejdivočejší myšlenky vířily Rebece hlavou, když tu noc kráčela opuštěnými temnými chodbami ke koronární jednotce za pacientem. Pronásledovaly ji pocity viny, strachu a výčitky. Při trýznivé obavě, že pacienta nejspíše zabila, jí na zádech vyrazil studený pot. Její mysl ovládly takové myšlenky, že Bůh stvořil vesmír, v němž je řád, v němž platí zákon příčiny a účinku. A kvůli tomu hloupému přehmatu tento člověk zemře. Poněvadž účinek léku absolutně nelze zrušit, účinek se dostaví, takže je zbytečné se modlit nebo čekat, že Bůh jenom kvůli mně a mé hlouposti do svého uspořádaného vesmíru zasáhne. Náhle jí Duch svatý ukázal, v čem jsou takovéto myšlenky nesprávné. Jemně celou její bytostí provál a dal jí jistotu, že s ní je to jinak! Ona je dítětem Krále! A proto má zvláštní výsadu, kterou ten druhý lékař nemá. Má právo prosit ve jménu Ježíše Boha Otce, aby její chybu napravil. To byla jedna z mnoha věcí, za které Ježíš zemřel na kříži. Na místě se otočila a běžela do kaple. Tam padla před Pánem na kolena a vroucně ho prosila, aby její chybu napravil, odvolávajíc se na skutečnost, že je dítětem Krále, a může se tak postavit na zaslíbení Židům 4,16: „Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.“

Zvedla se z kolen a šla zpátky na koronární jednotku. Když tam přišla, zjistila, že krevní tlak pacienta se vrátil na normál a pacient je bez bolestí! Nový elektrokardiogram ukázal, že jeho srdce opět pracuje normálně. Za dva dny byl bez sebemenšího poškození srdce propuštěn. Rebeka se od hodiny k hodině učila mnohem citlivěji naslouchat Božímu vedení. Opět a opět promlouval k jejímu duchu oním jemným hlasem a upozorňoval ji na chyby, dříve než k nim mohlo dojít, odhaloval jí, co opomněla nebo přehlédla, nebo jí připomínal, co předtím četla nebo čemu se naučila. Naučila se modlit se, prosit Pána a postit se, aby jí, zejména v obzvláště nejasných případech, odhalil klíč k diagnóze. Také se naučila se o něj opírat, aby jí dal dovedné ruce a aby nikdy neprováděla nějakou terapii, aniž by nejprve poprosila Pána Ježíše, toho velkého Lékaře, aby své ruce položil na její a vedl je. Po všechna ta létají Pán byl věrný a nikdy neměla vážné komplikace. Právě když jí zbývalo asi šest měsíců do absolvování praktika, přidělili ji znovu na jednotku intenzívní péče. Onen mladý pastor, kterého viděla na pohotovosti, se zotavil natolik, že už mohl mluvit. Rebeka jeho zotavování pozorně sledovala a stále se za něho modlila. Pán ji vedl k tomu, aby se často zastavovala u jeho pokoje a mluvila s ním. Jednoho dne jí vylíčil, co se před jeho hospitalizací stalo. Bob byl pastorem jednoho malého křesťanského sboru ve městě. Začal sloužit několika lidem, kteří uctívali Satana. Řekl Rebece, že v jednom městě docela blízko je značně rozsáhlá satanská komunita a že satanismus se v tom státě agresivně rozmáhá. Pod vedením Pána přivedl řadu těchto lidí k Ježíši. Odvrátili se od služby Satanu – a svým Pánem a Spasitelem učinili Ježíše Krista. Pomáhal také těmto lidem tím, že z nich vymítal démony, které oni sami požádali, aby v nich pro nabytí větších magických schopností přebývali. Ten večer, kdy ho Rebeka viděla poprvé, jej satanisté unesli a odvlekli najedno ze svých shromáždění. Vytáhli ho na pódium a mučili. Právě ho přibíjeli na kříž, když jeden člen kultu vykřikl, že kdosi cosi zpozoroval a zavolal policii. (Satanisté měli policejní přijímač a všechny hovory odposlouchávali.) Když ho křižovali, upadl do bezvědomí a probudil se až na nemocničním lůžku.

Rebeka byla ohromena. Něco takového dosud neslyšela. Vysvětlovalo to snad onu temnotu, která se těžce nesla po celé nemocnici? Další odhalení měla brzy následovat. Když nastoupila službu na jednotce intenzívní péče podruhé, její neklid narůstal. Každou noc, když měla službu, byla zodpovědná za všechny pacienty na jednotce, kteří byli v kritickém stavu. Do své péče o pacienty zahrnula i modlitbu, a povšimla si, že dochází k mnoha úmrtím, která si nedokázala vysvětlit. Normálně při nemoci a úmrtí pacienta existuje určitý sled identifikovatelných příznaků, který má jistý řád. Například jestliže pacient v důsledku krvácení upadne do šoku (nízký krevní tlak), pak jakmile je krvácení chirurgickým nebo jiným zásahem zastaveno a ztráta krve nahrazena krevní transfúzí, krevní tlak pacienta by neměl prudce klesnout, ledaže by začal znovu krvácet nebo došlo k nějaké jiné komplikaci jako například k masivní infekci. Avšak u mnoha pacientů, které Rebeka léčila, došlo k tomu, že právě když se jejich stav stabilizoval, najednou se bez zjevného důvodu prudce zhoršil. Náhle jim přestalo tlouci srdce, přestali dýchat nebo jejich krevní tlak klesl na nulu. Mnozí z nich krátce nato navzdory všem lékařským opatřením zemřeli. Rebeka studovala pitevní nálezy těchto pacientů, a byla zmatena ještě více, když kromě problému, se kterým byli původně přijati, žádnou příčinu úmrtí nezjistila. Další problém, který ji velmi znepokojoval, byla četnost a průběh »akutních psychóz z pobytu na jednotce intenzívní péče«, jak to lékařská věda nazývá. Když pacienti procházejí velkou zátěží kritického onemocnění, jsou umístěni na řadu dní na jednotku intenzívní péče, kde obvykle po celých čtyřiadvacet hodin svítí světla, běží monitory a pacienti ani nemohou pohlédnout do okna. Jistá část pacientů ztrácí orientaci a dostává halucinace. Avšak v této nemocnici byl výskyt těchto psychóz daleko vyšší než v četných jiných nemocnicích, kde Rebeka ať už jako diplomovaná sestra nebo studentka medicíny pracovala. Cítila, že ji Pán vede k tomu, aby si udělala čas a mluvila s pacienty o tom, co právě »vidí«. K jejímu velkému překvapení jí téměř všichni řekli, že viděli v pokoji démony!

Tím vším velice znepokojena, začala se Rebeka o výskytu úmrtí a těchto psychóz zmiňovat na lékařských poradách, které se konaly každé ráno za účasti všech hlavních a pomocných lékařů. Zdálo se, že to nikoho neznepokojuje. Vůbec jí nevěřili. Když se o tom pokusila diskutovat potřetí, zavolal si ji ředitel výcvikového programu do své kanceláře a řekl jí, aby už na toto téma nemluvila, že nemá dostatečné zkušenosti, a neví, o čem mluví. Když Rebeka poukázala na to, že kromě lékařské fakulty má za sebou desetileté zkušenosti jako diplomovaná sestra, bylo jí řečeno, že jestliže bude nadále dělat potíže, bude z výcvikového programu vyhozena. Její ranní modlitby nabyly na nové intenzitě, když upřímně hledala zjevení od Pána, oč tu vlastně jde. První průlom přišel skrze jednu z jejích pacientek. Pearl byla postarší paní, černoška z jihu Spojených států, která byla již asi šest měsíců v Rebečině péči. Pearl byla vážná křesťanka. Rebeka ji opravdu dobře poznala a měla ji velice ráda. Přišla jednoho večera do nemocnice těžce nemocná a Rebeka ji přijala na jednotku intenzívní péče. Ráno, když Rebeka přišla na vizitu, sestry jí řekly, že Pearl měla psychózu z pobytu na jednotce. Rebeku to dost vylekalo, neboť věděla, že Pearl je pevná křesťanka, žena, která hodně vytrpěla a jen tak nepropadá panice.

Když vstoupila do pokoje, viděla, že Pearl pláče. Když sejí ptala, proč pláče, Pearl jí řekla, že jestliže ji ještě toho dne z jednotky nedostane, »ta sestra, co má noční službu, ji zabije«. Potom vyprávěla Rebece, jak přišla noční sestra, mluvila k ní a řekla jí, že není třeba, aby bojovala o život, že tak snadno může být reinkarnována do svého příštího živo- ta. Sestra také Pearl říkala, že bude vzývat »vyšší mocnosti«, aby ji vyprovodily do jejího příštího »nádherného« života. Když sestra vložila na Pearl ruce a promlouvala slova v nějakém cizím jazyce, Pearl rozpoznala, že je to nějaká zaříkávači formule. Ze svého domova věděla o šamanských kouzlech, černé magii a démonech a tvrdila, že viděla v pokoji démony. Řekla Rebece, že už je příliš slabá, než aby mohla dál bojovat, a že jestliže se to tuto noc bude opakovat, ví, že umře. Rebeka byla ohromena! Znala Pearl příliš dobře a byla si jista, že nelže a nijak neztratila orientaci. Ukázalo se, že sestra, o níž Pearl mluvila, má na starosti noční služby na jednotce intenzívní péče. Byla to starší paní, atraktivní, příjemná, výborná sestra. Byla velmi spořádaná, měla znalosti a dohlížela na to, aby se pacientům dostalo náležité péče. Měla u lékařů i sester velký respekt. Rebeka u ní vždy pociťovala jistý chlad a rezervovanost, ale měla za to, že je to jejím pracovním vytížením. Pokud šlo o její práci, nemohla jí nic vytknout. Rebeka věděla, že o tomto problému nemůže s nikým ze svých kolegů mluvit, neboť všichni by jí řekli, že se zbláznila. Ani nemohla obvinit sestru, neboť neměla žádné důkazy. Tehdy Rebeka nevěděla téměř nic 0 čarodějnicích, natož o démonech. Mohla udělat jen jediné: předložila tento problém na modlitbě Pánu. Každou volnou chvilku, kterou ten den měla, strávila na kolenou v kapli. (Kapli měla vždy pro sebe, protože ji nikdo jiný nepoužíval.) K večeru jí Pán v srdci potvrdil, že Pearl mluvila pravdu. Rebece také přikázal, aby celou noc strávila u Pearlina lůžka, neboť Pearl byla příliš nemocná, než aby mohla být z jednotky převedena. Bylo to možné, neboť Rebeka právě tu noc neměla službu.

Co se stalo té noci, mělo provždy změnit Rebečin život. Když seděla U Pearlina lůžka a vlastně ani nic neočekávala, pocítila přímý démonický tlak. Něco takového dosud neprožila. Helena, sestra, která měla jednotku intenzívní péče na starost, po celou noc do Pearlina pokoje nevkročila. Rebeka cítila, jak proti ní vystupuje neuvěřitelně silná neviditelná moc. Jako by tu byla obrovská neviditelná ruka, která se ji snažila přimáčknout k podlaze a udělat z ní pouhou mastnou skvrnu, a jako by nějaká neviditelná síla se snažila vysát z ní veškerý život. Snažila se rozumnými argumenty tento pocit setřást, přesvědčit sebe samu, zeje to pouhá fantazie, ale nic nepomáhalo. Cítila, jak její tělo slábne, až se sotva dokázala posadit zpříma. Pearl to cítila také. Tak si s Pearl podaly ruce a Rebeka se tiše modlila a prosila Pána, aby je zaštítil drahocennou krví Ježíše. „Ale oni zvítězili nad ním skrze krev Beránka a skrze slovo svědectví svého... Zjeveni 12,11“

Tu noc se odehrál mohutný boj, ale Pearl z této noci vyšla bezpečně a ráno ji Rebeka převedla na jiné oddělení. Brzy následovala další odhalení. Rebeka každý týden vyučovala některé sestry, které přivedla k Pánu, z Bible. Jedna z nich, Jean, se jí nakonec jednoho dne svěřila s tím, jak se před svým obrácením zapletla do satanismu. Vyprávěla Rebece, jak ji Helena zacvičovala jak se stát médiem, a že už právě byla připravena k zasvěcení do skupiny satanistů, když přišla do nemocnice Rebeka a začala jí říkat o Pánu. Důsledkem bylo, že učinila Ježíše svým Pánem a Spasitelem a odmítla mít s Helenou a dalšími čarodějnicemi cokoli společného. Avšak bylo zřejmé, že se Heleny a jejích přítelkyň velice obává. Jean řekla Rebece, že Helena považuje péči o nejkritičtější pacienty na jednotce intenzívní péče za svou »službu«. A pak, když se o ně stará, mluví s nimi a řekne jim, že není nutné, aby zápasili o život, neboť tak snadno mohou být reinkarnováni do svého příštího života, takže by už nemuseli trpět. Pak, ať už s jejich souhlasem nebo bez něj, položí na ně ruce a povolává duchy, které nazývá »vyššími mocnostmi«, aby tyto pacienty doprovodili do jejich příštího života. Zdravotní stav těchto pacientů se pak často zhoršil a zemřeli. Jean se obávala o tomto problému s kýmkoliv mluvit, protože Helena měla u hlavní sestry a dalších nadřízených velký respekt. Věděla, že by jí nevěřili. Když se Jean obrátila ke Kristu, zařídila si, aby ji převedli na jinou směnu tak, aby nemusela pracovat s Helenou. Vyprávěla také Rebece o komunitě okultistů v blízkosti města, kde se nacházelo jedno z největších distribučních center okultní literatury v USA, velký výcvikový tábor pro čarodějnice a také satanský kostel. Potvrdila Rebece vše, co jí pověděl mladý pastor, a měla velké obavy, aby se jí něco takového nestalo také. Zdá se, že nikdo v okolí nebere tuto komunitu příliš vážně. Avšak právě toto si Satan přál. Pak se Rebeka z několika dalších zdrojů dověděla o sestrách a lékařích v nemocnici, kteří také byli zapleteni do okultismu, a o tomto satanském kultu a komunitě. Opět přednesla tuto věc Pánu a dostalo se jí potvrzení. Začala vážně studovat Bibli, aby se o Satanu a jeho démonech dozvěděla více. Dozvěděla se, že démoni mohou přebývat v lidech a mohou užívat démonických sil k nejrůznějším věcem. Právě tehdy vstoupila do aktivního boje proti Heleně a jiným satanistům, kteří působili v nemocnici.

Ve svých ranních modlitebních chvilkách začala prosit Pána, aby na tom místě svazoval démonské mocnosti, a za lidi, o nichž věděla, že se do toho zapletli. Každý den večer, než opustila nemocnici, procházela jednotkou intenzívní péče a ostatními odděleními a velmi tiše, ale rezolutně odnímala autoritu každému démonskému duchu, který buď už na těchto místech byl, nebo sem mohl přijít později nebo v noci, a svazovala je v moci jména Ježíše Krista. Také prosila Pána, aby kolem těchto pacientů postavil zvláštní štít, kterým by je před těmito démonskými silami ochránil. Když měla v noci službu, byla často volána na jednotku intenzívní péče nebo na jiné oddělení, aby se podívala na pacienta, kterému se přitížilo. Poněvadž Pán dal Rebece rozeznání, které potíže jsou způsobeny démony, naučila se stavět na Lukáši 10,19: „Aj, dávám vám moc šlapati na hady a na štíry i na všelikou moc nepřitele, a nic vám neuškodí“. A na Markovi 16,17: „Znamení pak ti, kteří uvěří, tato míti budou: Ve jménu mém ďábly budou vymítati...“

Mnohokrát stála u pacientova lůžka, tiše v modlitbě bojovala, svazovala démony a poroučela jim, aby odešli, nárokujíc si ve víře v Ježíše Krista ochranu nad pacientem, zatímco Helena (nebo jiná sestra, která byla čarodějnice) stála na druhé straně lůžka a svolávala proti ní i proti pacientu všechny démonské mocnosti, které měla k dispozici. Rebeka také samozřejmě využívala všech svých lékařských znalostí, ale brzy poznala, že veškeré její lékařské znalosti nejsou mnoho platné, nejsou--li spojeny s duchovním bojem na modlitbě. Samozřejmě, že Heleně, Satanovi i ostatním čarodějnicím se Rebečiny aktivity příliš nezamlouvaly, a boj se přiostřoval. Rebeka se pokoušela svěřit se těm několika málo kolegům, kteří byli křesťany, ale nevěřili jí. Řekli jí, že je pouze přepracovaná, nemocná a že si vymýšlí.

 Jak boj nabýval na intenzitě, Rebečina neuromuskulární nemoc se zhoršovala. Dostala se do péče jednoho ze špičkových lékařů nemocnice. Přes všechny své modlitby a úsilí lékařů umírala – a věděla to. Nakonec, právě v poslední den svého jednoročního praktika na interně, onemocněla tak, že už nemohla dál. Několik specialistů, kteří ji měli v péči, i se radilo a sdělili jí, že podle jejich názoru jí mnoho života nezbývá. I Už pro ni nemohou nic udělat. Otázali se jí, zda si přeje zůstat v nemocnici nebo jít domů. Rozhodla se domů. A tak Rebeka opustila město a nemocnici v domnění, že se už nikdy nevrátí, a srdce se jí tak svíralo! Bylo tak zarmoucené pro lidi na tomto místě, nad tak mnohými, kteří tu byli ztraceni a drženi v zajetí silami temnosti. Pak následoval měsíc plný bolestí, kdy nemoc už tak pokročila, že Rebeka nemohla sama chodit ani vstát z postele. Avšak v tom všem měla plný a nádherný pokoj. Nad tím vším měl vládu Ježíš – a na tom jediném záleželo. Každičkou noc, kdy nemohla spát, neboť bolesti byly tak velké, měla sladké obecenství se svým Pánem a horečně toužila, aby jeho vůlí bylo povolat si ji k sobě domů. Ke konci tohoto bolestného měsíce ji jednoho dne navštívil pastor Pat, pastor z její domovské církve. Jsa mužem Božím, nemohl jen tak přijmout, že by měla zemřít, ale přednesl tuto věc na modlitbě Pánu. Přišel za Rebekou a mluvil s ní. Řekl jí, že Pán mu zjevil, že není jeho vůle, aby zemřela.

Pak řekl: »Vím, že to bude znít bláznivě, ale Pán mi zjevil-jsem o tom přesvědčen – že to, co se s tebou děje, je dáno tím, že tě napadla skupina velice mocných čarodějnic. To, že se tvá nemoc natolik zhoršila, je důsledkem působení démonských sil, které na tebe vyslaly. Je to možné? Nedostala ses do styku s nějakou čarodějnicí? « Rebece náhle svitlo. Proč si nespojila zhoršení svého zdravotního stavu s bojem proti satanistům v nemocnici? S pastorem Patem o svých zážitcích nikdy nemluvila, a tak mu vypověděla všechno, co se v posledním roce přihodilo. V hlubokém zamyšlení chodil po pokoji sem a tam, pak se k ní obrátil a řekl: »Vím, že není Pánova vůle, abys zemřela. Teď nemám nejmenších pochyb, že tvá nemoc je způsobena čarováním. Musíme se modlit a moc těch čarodějnic zablokovat. « A jak se modlil! A nejen on, ale i starší a asi 200 členů jeho sboru se postili a modlili celých 24 hodin po celý týden. Přimlouvali se za Rebeku a prosili Pána, aby ji zaštítil a moc těch čarodějnic zlomil. Ke konci toho týdne, když Rebeka ležela v noci na lůžku a zmítala se již na pokraji bezvědomí, připomněl jí Pán jednu pasáž z knihy Watchmana Neeho:

Není-li si křesťan naprosto jist tím, že jeho dílo skončilo a že Pán již od něj nepožaduje, aby tu zůstal, měl by se ze všech sil postavit smrti na odpor. Jestliže se na jeho těle projevují příznaky smrti ještě dříve, než je jeho práce ukončena, měl by se smrti i jejím příznakům rozhodně postavit. Činíme-li si na základě hodnocení své situace, tělesného stavu a svých pocitů závěr, že náš čas přišel, pak je to z naší strany omyl. Potřebujeme jasná znamení od Pána. Jak pro něj žijeme, tak pro něj musíme i zemřít. Každému volání k odchodu, které není od Pána, se musíme vzepřít. Aby překonali smrt, musejí věřící změnit postoj: namísto poddání se smrti musí nastoupit vzepření se smrti. Neodložíme-li svůj pasivní postoj, nebudeme moci smrt překonat, a smrt se nám vysměje-a my skončíme předčasně. Mnozí věřící dnes mylně vydávají pasivitu za víru. Argumentují, že vše svěřili Bohu. Nemají-li zemřít, Bůh je vskutku od smrti uchrání, a jestliže zemřít mají, pak jim to Bůh bezpochyby dovolí: ať se děje vůle Boží. Takováto slova znějí správně, ale je to víra? Vůbec ne. Je to prostě pohodlná pasivita. Když neznáme Boží vůli, je vhodné, abychom se modlili: »Ne má, ale tvá vůle se staň. « (Lukáš 22,42). To však neznamená, že se nemáme modlit za konkrétní věc, že své potřeby nemáme Bohu předkládat. Neměli bychom se smrti pasivně poddávat, neboť Bůh nás vyučuje, že máme s jeho vůlí aktivně spolupracovat. Nesmíme smrti dovolit, aby na nás vyvíjela nátlak, ledaže bychom si byli zcela jisti, že Bůh naši smrt chce. Naopak musíme s Boží vůlí aktivně spolupracovat a smrti se vzepřít. Proč máme zaujmout tento postoj? Bible považuje smrt za našeho nepřítele.

(1. Korintským 15,26)

WatchmanNee: The Spirituál Man, str. 216–219.

Když Pán Rebece tuto pasáž připomněl, Duch svatý k ní tiše promlouval a řekl jí, že není Boží vůle, aby zemřela, že pro ni má ještě mnoho práce. Musí povstat a vzepřít se Satanu, má nemoc a smrt odmítnout. Chvíli bojovala, protože v nejhlubším nitru již nechtěla žít, již nechtěla dál bojovat, chtěla do nebe k Otci a chtěla mít ten pokoj a tu radost, o nichž věděla, že ji tam očekávají. Avšak tichý, jemný hlas Duch svatého neustával. Nakonec se s mnohými slzami postavila na tu Skálu a začala se stavět Satanu na odpor. Přikázala mu, aby ve jménu Ježíše odešel – a že nemoc, kterou se na ni pokoušel vložit, již nepřijímá, a nepřijímá ani smrt. Dále Pán Rebece zjevil, že pro mocné modlitby pastora Pata a lidí z jeho sboru učinil této noci průlom a že chce, aby vstala a bojovala se smrtí. Její svaly byly natolik narušené, že se musela tři měsíce zotavovat, ale Pán ji pozvedl a úplně uzdravil. Tak se vrátila do Memorial Hospital, aby dokončila své dvouleté praktikum. Teď byla konečně připravena na setkání s Elaine, jež přichystal Pán, na setkání s hlavní čarodějnicí, která ji usilovala zabít.

KAPITOLA 2 – Vstupuje Elaine

ELAINE VYPRÁVÍ:

Manželství rodičů bylo velice vratké. Otec byl opilec, který se domníval, že je Božím darem pro ženy. Zacházel s matkou velmi zle. Když I sem se narodila, stál u nohou matčiny postele a pořád opakoval, že si přeje, abych byla mrtvá, až po něm nakonec mrštila vázou. Porod byl normální jako každý jiný po celém světě. Až na to, že jsem se narodila s tělesnou vadou. Neměla jsem nos, horní ret a horní patro. Nazývá se to zaječí pysk s totálním rozštěpem patra. Matka mne chtěla hned po porodu vidět a pro ni jsem byla i s těmi deformitami krásné dítě. Její první otázkou bylo: »Dá se to spravit? « Žila v naprosté chudobě. Neměla žádné peníze ani možnost výdělku. Tehdy ještě nebylo sociální zabezpečení jako dnes, ale moje matka nepatřila k těm, kteří by se vzdávali jen proto, že jsou chudí.

V téže porodnici byla sestra jménem Helena. Asistovala při mém porodu. Helena znala poměry mé matky a také věděla o otcově nenávisti. Helena nebyla obyčejnou sestrou, byla také mocnou čarodějnicí a členkou kultu, který sice nebyl příliš znám, ale v poslední době se stal jedním z nejmocnějších v celých Spojených státech. Tento kult se nazývá Bratrstvo, je to kult uctívající Satana. Helena byla v té době »kontaktní osobou«, jak to kult označuje. Její kontakt s mou matkou měl ovlivnit celý můj život i život Rebeky. Den po mém narození přišla Helena za matkou s návrhem. Kdyby matka svolila k odběru malého množství mé krve, Helena a její »přátelé« by mohli sehnat finanční prostředky a pomoc, aby se mi dostalo co nejkvalitnější chirurgické a lékařské péče. Matka nemohla pochopit, proč to všechno chce udělat za něco tak zdánlivě nepatrného. Zdá se, že nikdy nepochopila, co po ní Helena vlastně chtěla, ale protože to vypadalo, že tu žádný jiný zdroj není, a protože pomoc zoufale potřebovala a Helena ji opakovaně ujišťovala, že mi nijak neublíží, matka nakonec souhlasila. Helena byla atraktivní mladá žena a zdálo se, že má o matku upřímnou starost a že upřímně touží mně i jí pomoci. Nevysvětlila jí však, že má krev je pro ni velmi důležitým »artiklem«. Ta malá nádobka s krví, která mi byla odebrána, byla předána jiné ženě jménem Grace. Grace byla také v satanském kultu. Byla takzvanou velekněžkou. Moje krev měla dát Grace větší moc, vyšší aktivitu a vyšší postavení v rámci kultu. I Helena touto transakcí získala. Helena krev odebrala a předala ji Grace. Grace ji pak při jednom obřadu vypila – a tehdy jsem se stala jejím vlastnictvím a vlastnictvím Satana. V té chvíli mne otevřela jako domov pro mnoho démonů. Na Satanův pokyn do mne Grace vyslala mnoho jednotlivých démonů, kteří měli formovat mou osobnost i můj budoucí život.

Matka nebyla křesťankou a nevěděla, že to, co dělá, učiní ze mne poznamenanou osobu, pečlivě sledovanou satanisty, a že později v mém životě to povede k tomu, že se sama zapojím do kultu. Kdyby to věděla, nikdy by s tím nesouhlasila, nikdy by neřekla: »Dobrá, trochu její krve si můžete vzít. « Později, když už jsem sama byla členkou kultu, byla jsem svědkem řady takovýchto »obchodů« a vždy mne zabolelo u srdce, když jsem pomyslela, jaké důsledky to bude mít pro život dítěte. Satan nyní měl cenný majetek – novorozené dítě, v němž mohli bydlet a růst duchové a démoni a stát se v mém životě velmi mocní a agilní. Jak jsem si stále více uvědomovala sama sebe, už v mladším věku jsem poznala, že jsem poněkud jiná a že se se mnou děje cosi zvláštního, ale nevěděla jsem, co to je.

Čtvrtého dne po mém narození přišli za matkou a řekli jí, že mne může dát do dětské nemocnice, která byla součástí nedalekého zdravotního komplexu. Tam se podrobím řadě chirurgických zákroků. Mělo jich být opravdu mnoho. Vlastně celých šestnáct let plastických operací, aby mi vytvořili obličej. Musela jsem také absolvovat dlouhé hodiny logoterapie a audioterapie, upravování zubů, všechno. Byl to počátek mnoha let bolestí, osamocenosti a odmítání. Bolestí, protože rány po plastických operacích při hojení trýznivě pálily, osamocenosti, protože jsem nebyla jako jiné děti, odmítání jako reakce na mé znetvoření. Neměla jsem skoro žádné přátele. Velmi jsem zhrubla, stal se ze mne vyložený rváč. Naučila jsem se prát, a to velmi dobře, abych se dokázala ubránit. Ve škole jsem měla v důsledku chirurgických zákroků tolik absencí, že bylo obtížné udržet si i těch několik málo přátel, které jsem měla. Zdálo se, že dětem činí potěšení mne popichovat, šťouchat a strkat do mne a posmívat se mi, až už jsem to nedokázala snášet. Rodiče mne dávali z jedné školy na druhou, takže jsem na stejnou školu nechodila souvisle ani dva roky. Domnívali se, že pro mne bude lépe, když se nebudu muset setkávat se stále stejnými dětmi. Avšak znovu a znovu |sem se se stejnými dětmi setkávala. Všechny školy byly stejné. Všechny děti reagovaly stejně. Nic se neměnilo. Byl to jeden trýznivý rok za druhým. Brzy po mém narození se matka znovu provdala. Rodiče do kostela nechodili. Neupírali mi právo tam jít, ale sami nechodili. »Čekali jeden na druhého. « A jak už to tak bývá, když na někoho dlouho čekáš-když neuděláš první krok sám, už se nedočkáš. Nakonec jsem se připojila ke skupině mládeže v jedné křesťanské církvi. Byla to docela aktivní skupina v jednom letničním sboru. Bylo mi tehdy šestnáct a skupina mladých ve sboru mne přijala, protože jsem uměla zpívat, hrát na kytaru a bubnovat. Měla jsem mnohé dary v oblasti hudby a umění. Po určitou krátkou dobu to pro mne byl docela šťastný čas. Když jsem dorůstala, shledala jsem, že mám sílu, kterou jsem si nedokázala vysvětlit. Nevěděla jsem, co to je, ani odkud to je, a nevěděla jsem co si s tím počít. Někteří lidé mi říkali, že mám zvláštní »dary«. Měla jsem jednu tetu, která se intenzívně zabývala magií a spiritismem. Zvala nás děti často k sobě, aby nás naučila okultním »hrám«. Svými schopnostmi u spiritistického stolku a tarokových karet jsem vždycky daleko předčila ostatní. Když jsem dosáhla mladistvého věku, zpozorovala jsem, že mám schopnost působit na druhé tak, aby dělali, co chci já. Tato schopnost ve mně rychle rostla. Měla jsem také mimořádnou sílu.

Vzpomínám si na svůj první rok na střední škole. Když se ke mně v hodině tělocviku přiblížila jedna lesbická dívka a chtěla si na mně vyzkoušet jednu ze svých praktik, popadl mne nekontrolovatelný záchvat zlosti a málem jsem ji na záchodě utopila. Byla o mnoho větší než já, a nebýt toho, že zasáhlo několik dospělých, zabila bych ji. Střední školu jsem absolvovala bez přerušení. I tam se mi děcka vysmívaly. Nejhorší v tomto věku je, když s tebou vrstevníci zle nakládají a vysmívají se ti. Dostala jsem se až k bodu, kdy už jsem se s tím nedokázala vyrovnat. Byla jsem ve dvanácté třídě, když jsem se na chodbě potkala s kapitánem fotbalového mužstva. Křičel: »Heleďte, ten šerednej zaječí pysk! « Vzpomínám si, že jsem knihy pustila na zem a vrhla se na něj. Pak už si vzpomínám jen na to, jak mne pět učitelů od něho odtrhávalo. Málem jsem ho zabila. Měl zlomený nos, čelist a několik dalších kůstek v obličeji. Měla jsem až nepřirozenou sílu. Chlapec vážil skoro devadesát kilo, já měla jen pětačtyřicet. Neměla jsem ani modřinu ani škrábanec.

Ta síla mi připadala hrozivá, nicméně užívala jsem si jí. Jedině tak jsem si mohla zjednat trochu klidu. Nikdo se mnou nedokázal zatočit. Nyní se na to dívám se zlomeným srdcem, ale tehdy jsem si toho cenila, protože jinak bych neměla chvíli pokoj. Avšak o veškerý pokoj jsem měla – jak se brzy ukázalo – Satanovou lstí přijít, čehož jsem dlouho, dlouho litovala. Jsem vděčná Ježíši, že mne po celou tu dobu miloval, i když jsem si to tehdy neuvědomovala. Tu sílu v sobě jsem milovala. Nevěděla jsem, odkud pochází, ale chtěla jsem jí získat ještě více. Tehdy jsem se ve skupině mladých křesťanů setkala s přítelkyní jménem Sandy. Chodila do stejné školy jako já a bylo jí sedmnáct stejně jako mně. Sandy byla »agitátorkou« satanského kultu a vedla mne do dalšího kroku v plánu, který měl pro můj život Satan.

KAPITOLA 3 – Vstup do Bratrstva

ELAINE VYPRÁVÍ:

Sandy se stala mou přítelkyní, jedinou, kterou jsem měla. Setkávaly jsme se ve skupině mladých ve sboru, o němž jsem se zmínila. Do sboru jsem nechodila proto, že bych se chtěla dovědět něco o Pánu, ale abych přišla mezi mladé lidi. Se Sandy jsme pracovaly na různých programech pro mladé a také na škole jsme hodně táhly spolu, společně jsme se učily a chodily na kolu. Sandy byla hezké děvče. Byla bohatší než já, chodila velmi pěkně oblékaná a byla velmi oblíbená. Kvůli mně se asi moc netrápila. Myslela jsem si, že se se mnou kamarádí spíše ze soucitu, ale to proto, že jsem nevěděla, že je náborářkou Bratrstva. Brzy po tom incidentu s fotbalovým hráčem se mi Sandy zmínila, že si všimla mé zvláštní síly, jakou má jen málokdo. Řekla mi, že ví, kde bych se mohla naučit získat této síly ještě více.

Také mi řekla: »Ty poslyš, vím, že jsi osamocená a žes úplně dole, a já si myslím, že mám něco, co by ti mohlo pomoct. Sbor, kam chodíme, se o tebe ve skutečnosti nestará a Bůh se o tebe ve skutečnosti taky nestará. Kdyby se o tebe staral, nenarodila by ses taková.« Pak mi nabídla možnost jít s ní na tábor mladých, který spravuje »skupina«, do které ona a její rodina patří. Nazvala to »sborový tábor«. Nacházel se v blízkosti jednoho malého města několik kilometrů odtud. Tábor byl organizován v létě. Škola v té době nebyla a neměla jsem co dělat, a tak jsem se rozhodla, že půjdu. Rodičům jsem řekla, že jdu na sborový tábor – vlastně se ani nezajímali, co dělám. Trochu jsem se toho bála, ale přesto jsem byla v povznesené náladě. Myslela jsem si, že jsem konečně našla přítelkyni, že už snad nebudu osamocená a dostanu odpověď na otázku své zvláštní síly. Sandy mi už několik dní dopředu o tom táboru vyprávěla. Líčila jej jako ideální místo, kde budu přijata, žádána a kde mne budou potřebovat. »Tvé schopnosti budou potřebovat, « řekla mi, »a můžeš se ještě zdokonalit. « Budu moci se stát velkou a slavnou nebo bohatou, a co si budu přát, budu mít. Jak mluvila, cítila jsem, jak ta zvláštní síla ve mně se rozněcuje a sílí.

Sandy se však nezmínila ani slůvkem slovo »kult« ani mi o těchto lidech neřekla pravdu. Zde se zastavíme a krátce si o této skupině něco řekneme. Tuto skupinu, která si tajně říká Bratrstvo, tvoří lidé, které přímo ovládá Satan, jehož uctívají. Je to rychle rostoucí velmi nebezpečný kult. Má ve Spojených státech dvě hlavní centra – jedno na Západním pobřeží, hlavně v oblasti Los Angeles a San Franciska, a druhé na Středozápadě USA, kde žiji. Je rozdělen do místních skupin neboli kapitul zvaných kruhy. Kruhy mají od pěti, desíti až do několika tisíc lidí. Je to týž kult, o kterém píšou Hal Lindsey ve své knize Satan Is Alive And Well On Planet Earth a Míke Warnke ve své knize The Satan Seller. Je to také americký protějšek odpovídající skupiny v Anglii, která je popsána v knize Doreen Irvinové Freed From Witchcraft.

Tento kult je přísně tajný. Nedělají se žádné písemné seznamy členů. Veleknězi a velekněžky spalují dokonce i smlouvy se Satanem, které podepsali členové vlastní krví. (Níže postavení členové kultu o tom zpravidla ani nevědí.) Satanisté infikují všechny vrstvy společnosti -chudé i bohaté. Vysoce vzdělané, příslušníky bezpečnostních sil, státní úředníky, podnikatele a dokonce některé takzvané křesťanské duchovní. Většinou navštěvují místní křesťanské sbory a pro své zapojení se do místních občanských aktivit jsou považováni za »dobré občany«. To vše je jen kamufláž. Žijí dvojím životem a umějí v tom chodit, mistři podvodu. „A není divu, vždyť sám satan se převléká za anděla světla; není tedy nic překvapujícího na tom, že se jeho služebníci převlékají za služebníky spravedlnosti… 2. Korintským 11,14-15“

Na shromáždění chodí všichni pod krycími jmény, takže když se potkají na ulici, často se ani neznají svým pravým jménem. Satan a jeho démoni je udržují v přísné kázni. Několikrát do roka obětují lidské oběti a každý měsíc oběti zvířat. Lidskými oběťmi jsou nejčastěji novorozeňata, která se narodila nemanželsky různým členům kultu a o něž se starají lékaři a sestry v kultu, aby Se matka nikdy neukázala v nemocnici – narození dítěte ani jeho úmrtí se neregistruje. Jinými oběťmi jsou unesení lidé, trestaní členové kultu nebo dobrovolníci, o nichž soudím, že už takto nedokážou žít. Mnozí v kultu jsou chladnokrevnými vrahy, kteří toto »řemeslo« mistrně ovládají. Každý kruh je spravován veleknězem a velekněžkou. Tito lidé se vypracovali do tohoto postavení tím, že různými prostředky si získali přízeň Satana, a tím, že získávali stále větší moc prostřednictvím magie. Uvnitř skupiny se odehrávají tuhé boje. Také v ní existuje elita čarodějnic, které se nazývají Sestry světla. Ve Spojených státech existuje několik okultních skupin, které se nazývají Ilumináti, z nichž většina není členy Bratrstva. Je tu skupina Ilu-minátů, kterou tvoří většinou lidé pocházející přímo z Druidů starověké Anglie. Jsou to mimořádně mocní a nebezpeční lidé, kteří jsou ve spojení s Bratrstvem. Často konají lidské oběti. Sestry světla přišly do USA z Evropy v 2. polovině 18. století. Jejich původ sahá do evropského středověku, avšak ve skutečnosti jdou jejich kořeny až k mágům starověkého Egypta a Babylónu, kde byli natolik mocní, že byli schopni napodobit tři z deseti ran poslaných na Egypt za časů Mojžíše. (Viz Exodus, 7. kapitola.) Tyto čarodějnice jsou neobyčejně mocné. Jsou schopné vyvolat nemoc a zabít, aniž by se fyzicky dotkli oběti, a to i na vzdálenost tisíce kilometrů. To vše ovšem způsobují démoni, a tito lidé se mylně domnívají, že tyto démony ovládají. Ve skutečnosti jsou pouze nástroji Satana a démonů.

Lidé v kultu páchají neuvěřitelná zvěrstva. Jsou démony, kteří v nich přebývají, ovládáni tak, že ztratili jakýkoli soucit a stali se krutými bytostmi, které – jak se zdá – mají sotva co společného s lidmi. Částečně o tom ještě pojednáme. Rychlý růst Bratrstva je znamením poslední doby, v níž se nacházíme, a je přímým naplněním biblického proroctví. Ve Spojených státech a po celém světě existuje nespočet kultů a skupin, které uctívají Satana a slouží mu pod nejrůznějšími jmény. Mnohé z nich nenazývají Satana jeho jménem, ale nějakým jiným. Mnozí o něm mluví jako o »Mistru«. Existuje také mnoho skupin čarodějnic a satanistů, kteří jsou nezávislí a ustavili se sami. Zvyky a způsoby uctívání se v jednotlivých skupinách a organizacích velmi různí.

Přímo jsem do tohoto kultu skočila, když jsem šla se Sandy na ten letní tábor. Když jsme tam dorazily, byla jsem velmi vzrušená. Když je člověk vzrušený, mnohé z toho, co vidí a slyší, mu uniká. Nejprve nás vzali na pokoje, kde jsme měly bydlet, a snažili se, abychom se tu cítily vítány. V táboře bylo mnoho různých zařízení: muzea, knihovny, různé domy, kam jsi mohl zajít za věštci, hypnotizéry, vykladači z ruky, vykladači z karet, šamany atd. Někteří ž nich tu žili po celý rok. Zde se kult oficiálně setkával s nic netušící veřejností. Navštěvovaly jsme mnoho kursů, kde jsme se učily jak rozšiřovat a užívat své »schopnosti«. Sandy mě vzala na první setkání se Sestrami světla. Mnohem později jsem zjistila, že Sestry mne po celé dětství bedlivě sledovaly, od té doby, kdy Helena a Grace koupily mou krev.

Sandy mě vzala do velkého satanského kostela v areálu, asi dvě hodiny před hlavním večerním shromážděním. Slunce právě zapadalo a v celém kostele byla tma, až na třináct svíček, které v kruhu na zemi v přední části kostela vrhaly strašidelné stíny na třináct postav sedících na zemi, každá za svou svící. Když jsme se přiblížily, viděla jsem, že těmi postavami je třináct žen, které byly stejně oblečené do dlouhých bílých rouch s kapucemi, jaké nosívají mniši. Každá seděla ve vzpřímené poloze se zkříženýma nohama na vypulírované dřevěné podlaze, ruce složené křížem přes prsa, a s absolutním soustředěním zírala do svíčky před sebou. Svíčky byly asi 60 centimetrů vysoké a 8 centimetrů v průměru široké. Byly z černého vosku a byly postaveny na dlouhém pruhu papíru, který byl popsán drobným písmem. Vosk ze svíček skapával na papír. Ženy na sobě neměly žádnou ozdobu. Seděly nehnutě, bylo slyšet jen jejich monotónní prozpěvování a mumlání, jímž vzývaly Satana. Byla tu jakási moc, která mne fascinovala a zároveň jímala posvátnou hrůzou. Jak jsem tam seděla a přihlížela jejich dvouhodinovému obřadu, cítila jsem mohutné vzedmutí té síly v sobě.

Dalšího večera jsem cítila, jak mne tento obřad znovu přitahuje. Že to jsou Sestry světla, jsem věděla jen díky Sandy, která mi to řekla. Jiní členové kultu o nich mluvili jako o »Matkách« a jen málokdo věděl, že je to právě tato elitní skupina. Mužům svou identitu nikdy neprozrazovaly a mužové byli z této skupiny také striktně vyloučeni. Ony jsou však tím hnacím motorem a hlavní silou kultu a jeho úzkostlivě střeženým tajemstvím, dokonce i uvnitř samého kultu. U žádného člena kultu nestrpí slabost, každý slabý je zničen. Nejsou mezi nimi skoro žádné mladší ženy. Po obřadu druhého večera ke mně jedna z těchto žen přistoupila. Sdělila mi, že si povšimly mého zájmu a již vědí o mé neobvyklé síle a byly by velice rády, kdybych vstoupila do jejich výcvikového programu. Chovaly se ke mně nenucené a přívětivě a řekly mi, že mne mohou vycvičit, aby má moc silně vzrostla a rozšířila se tak, jak by to žádná jiná skupina nedokázala. Zbaštila jsem to i s navijákem. Nejprve mi řekly, jak vysokého postavení mohu dosáhnout, jak budu moci té síly v sobě užívat, abych získala, co potřebuji, a že také získám vše, co si budu přát. Tato síla je od Satana, a ne od Boha. Byly prvními, kdo mi toto řekl. Také mi řekly, že pravý Bůh je pouze Satan. Naučily mne svému prozpěvování a mumlání. Řekly mi, že když si něco budu přát, stačí jen rozsvítit si svíci a vložit pod ni své modlitby. Nejen za sebe, rozumí se, protože nesmím být sobecká. Mohu se modlit buď za pozvednutí někoho, nebo za jeho pád, na tom nezáleží, pokud bude na papíře vedle jména té osoby i jméno mé.

Konečně přišel poslední den mého pobytu v táboře a já se chystala na cestu domů. Náhle jsem byla konfrontována se skutečností, že veškerá laskavost lidí v táboře byla pouhou fasádou a že mé zapojení už nebylo pouhou hrou, ani nebylo dobrovolné. Když jsem se sešla se Sandy k cestě domů, řekla mi, že právě od Sester světla dostala vzkaz, že nabízejí zvláštní výcvik pro mne a pro několik dalších, kteří byli »mimořádně obdarovaní. Sandy mi řekla, že Sestry světla, velekněz a velekněžka se mnou chtějí, dříve než odjedu, krátce promluvit v kostele tam naproti. Šla jsem tam a spolu s dalšími vešla dovnitř. Jakmile jsme vstoupili, uviděli jsme, jak se před dveře postavily ozbrojené stráže. Přikázali nám, abychom se postavili před skupinku v přední části kostela. Velekněz nám oznámil, že jsme byli vybráni k tomu, abychom se připojili k Bratrstvu, což znamenalo na shromáždění následujícího večera podepsat vlastní krví kontrakt se Satanem. Zeptala jsem se, co v tom kontraktu je. Řekli mi, že sebe, své tělo, duši i ducha odevzdávám »naše-mu velkému otci Satanu«, abych od něho přijala mnohá »požehnání«. Také nám řekli, že kdybychom to udělat nechtěli, použijí určité »přesvědčovací prostředky«, abychom si to rozmysleli. Řekla jsem jim, že takový kontrakt za žádných okolností nepodepíšu. Vtom se ujala slova velekněžka a sdělila mi, že nemám na vybranou. Pohlédla jsem jí přímo do očí a řekla: »Táhni do pekla, ty kurvo! Vy jste asi všichni ujetí-nic takového dělat nebudu. « Okamžitě se za mnou vynořil obrovitý strážce ozbrojený samopalem, popadl mne za zápěstí, zkroutil mi ruku dozadu a trhl s ní takovou silou, že jsem si myslela, že mi ji zlomil. Řekl mi, abych před velekněžkou klekla a poprosila ji o prominutí za svou hrubost. Bude mne bít, dokud to neudělám. Rozhořčeně jsem vykřikla: »Tak začni, jen do toho, já se žádné ženské klanět nebudu! « Rozmáchl se a plnou silou mne pěstí udeřil do spánku. Pak se už na nic nepamatuji. Probudila jsem se v malé cele 1,5 x 1,5 metru. Byla úplně prázdná a měla tvrdou dřevěnou podlahu. Ve dveřích bylo malé okénko vedoucí do chodby, takže mě mohli pozorovat. Byla tam téměř úplná tma. V této prostoře jsem byla 24 hodin. Připadalo mi to jako celé dny. Nedovolili mi spát, neboť neustále tu hučely amplióny. Kolem dokola jsem musela poslouchat, že všechna čest a sláva a úcta patří Satanu. Že Satana musím poprosit o odpuštění. Že Satan je Bůh celého vesmíru. Také mi bylo řečeno, že má rodina je sledována, a že když pravidla a příkazy nebudu respektovat a kontrakt nepodepíšu, budou je všechny mučit a zabijí je. Celou tu dobu mi nedali nic k jídlu ani k pití.

Příštího večera mne vzali dva strážci do jiné místnosti, kde mne očekávaly dvě ženy ze Sester světla. Pomohly mi vykoupat se, pak na mé nahé tělo oblékly bílé saténové roucho. Nohy jsem měla bosé. Roucho sahalo až k zemi a v pase bylo převázáno bílou šňůrou. Mělo kapuci, jakou nosívají mniši, a dlouhé volné rukávy. Nemělo žádné ozdoby. Ženy mi řekly, že už nemám bojovat, že svému osudu nemohu uniknout. Líčily mi, jaká nádherná »požehnání« obdržím, když se vydám »svému otci Satanu«. V uzavřené dodávce, abych neviděla, kam jedeme, mne vezli na shromáždění. Toto shromáždění se nekonalo v satanském kostele v areálu tábora. Pouze letmo jsem zahlédla budovu, když mne popoháněli dovnitř. V budově nebyla žádná okna a nacházela se v hlubokém lese. Vypadala jako nějaké skladiště, avšak zcela o samotě. Na dřevěné podlaze bylo trochu slámy. Budova byla matně osvětlena mihotajícím se světlem mnoha svíček kolem stěn. Svíčky byly po třech, vždy černá, červená a bílá. Na prostých dřevěných lavicích obrácených směrem dopředu sedělo 200 až 300 lidí. Vpředu bylo dřevěné pódium a po jeho okrajích planulo pět pochodní umístěných na asi 1,5 metrových tyčích. Uprostřed v přední části pódia byl hrubě opracovaný kamenný oltář, který jako by byl posazen na kozách na řezání dřeva. (Později jsem uviděla, že je skutečně na dřevěných kozách, aby jej bylo možno snadno přemisťovat.) Byl to šedivý kámen posetý mnoha hnědavými skvrnami. Ty skvrny byly od krve mnoha obětí přinesených na tomto oltáři, obětí zvířat i lidí. Navzdory vyčerpání a strachu jsem cítila strhující vzrušení. Cítila jsem tu ohromnou neviditelnou sílu v této místnosti a odezvu této síly v sobě. Prostor naplňovala vůně kadidla. Myslím, že obsahovalo nějakou drogu, neboť brzy jsem z toho byla docela zmámená. Postavy v rouchách a kapucích s očekáváním zíraly na prázdné pódium. V místnosti bylo naprosté ticho. Na jakýsi neviditelný signál se rozezněla spousta zvonečků a ze stínu se vynořili velekněz s velekněžkou a vystoupili na pódium. Měli stejné roucho. Bylo z černého saténu, mělo stejný střih jako moje a kapuce a dlouhé volné rukávy byly červeně olemované. V pase bylo převázáno zlatou šňůrou. Byli bosí jako všichni ostatní. Oba nesli asi metr dlouhé žezlo. Žezlo velekněžky bylo zlaté. Nahoře byl obrácený kříž a kolem rukojeti se až nahoru ke kříži vinul had. Žezlo velekněze bylo ze stříbra, jinak bylo stejné. Žezla nesli s uctivostí v ohbí paží. Jejich přítomnost byla impozantní a já si poprvé vskutku uvědomila, jakou moc mají, a záviděla jim.

Při shromáždění bylo uvnitř budovy i venku mnoho po zuby ozbrojených strážců. To bylo poprvé, co jsem byla na opravdovém shromáždění kultu. Vše předtím, to bylo jen divadýlko.

Po úvodních slovech mě dva strážci zavedli před oltář. Spolu s ostatními jsem byla představena jako nový člen »dychtivý« se připojit. Velekněz soustředil svou pozornost nejprve na mne. Řekl: »Bratří a sestry Satana, přivádíme vám toto dítě, tuto, která se nazývá sestra Odvaha (to bylo mé nové jméno). Přivádíme vám ji, neboť požádala, aby se mohla stát jednou z nás, a nyní našemu pánu a bohu a mistru, vládci vesmíru a také zhoubci, Satanu, pravíme: Toto dítě, sestru Odvahu, ti na tvůj příkaz dáváme, aby byla tím, čím ji chceš míti. Podle tvého slova jsme jí zaslíbili tvá požehnání.« Pak mi podali nůž, abych se řízla do prstu, ale já odmítla. Okamžitě mi jeden ze strážců šlehl bičem přes záda. Bylo to tak zlé, že jsem se svíjela bolestí, ale byla jsem odhodlána, že se neskloním. Rychlým pokynutím dala velekněžka strážci znamení, aby mne přestal bít. Hlasem, z něhož čišel odpor, mi řekla, že jsou daleko účinnější způsoby jak mne vyvést z omylu. V úžasu jsem sledovala, jak s veleknězem zaujali místa na protilehlých stranách velkého pentagramu (pěticípé hvězdy), který byl nakreslen na podlaze uprostřed pódia. Kolem pentagramu byl nakreslen kruh a v každém cípu hvězdy byla černá svíčka. Pouhým mávnutím ruky velekněžka všechny svíčky najednou zapálila, aniž by se kterékoli dotkla. Pak začala se zaříkáváním a velekněz se připojil monotónním zpěvem. V určitých momentech, když k tomu dostali pokyn zvonečky, se přidávali posluchači.

Náhle byl pentagram pohlcen v záplavě dýmu a oslnivého světla. Místnost byla okamžitě naplněna zápachem jako z hořící síry. Uprostřed kruhu se v plamenech objevil obrovský démon v tělesné podobě. Měl asi dva a půl metru. Vrhal na mne hrozivé a zlostné pohledy, kymáceje se dopředu a dozadu. Velekněžka (Grace) se na mne obrátila a řekla mi, že jestliže neuposlechnu a kontrakt nepodepíšu, předají mne tomuto démonu, aby mne mučil a nakonec zabil. To mi stačilo. Takový strach jsem ještě nezažila. Současně jsem však prahla po té moci, kterou prokazovala Grace. Chtěla jsem učinit vše pro to, abych se stala stejně mocnou jako ona, abych se těmto lidem mohla pomstít. Když jsem dala najevo, že jsem svolná kontrakt podepsat, přišly dopředu dvě ženy a přes mé bílé roucho přehodily černé. Bylo z bavlněného materiálu, ale jinak mělo stejný střih. Černá byla znamením, že již nejsem novickou. Vzala jsem nabízený nůž a hluboko se řízla do prstu. Pak jsem namočila brko do své vlastní krve, podepsala kontrakt svým jménem a potvrdila, že své tělo, duši i ducha odevzdávám Satanu. Jakmile jsem kontrakt podepsala, projel mnou výboj energie, který v několika vlnách prostoupil celé mé tělo od hlavy až k patě. Byl tak silný, že mne to povalilo na zem. Jak jsem ležela na podlaze a snažila se vzchopit, povšimla jsem si, že Grace provádí další zaříkávání. S vypětím všech sil jsem se dostala na nohy, jen abych zjistila, že přivolala dalšího démona. Sestoupil na místo, kde jsem stála, a řekl mi, že bude ve mně přebývat. Dříve než jsem stačila cokoli říci, popadl mě hrubě za ramena. Okamžitě jsem cítila, jak mým tělem prochází trýznivě spalující horko a opět jsem ucítila silný zápach síry. Uprostřed této silné bolesti jsem ztratila vědomí a přišla k sobě, až když mne bezohledně nakládali do vozu, kterým mne zavezli zpátky do tábora. Byla jsem nedostatkem spánku, bitím, hladem a žízní tak zmořená, že mi ani nedocházelo, co se to se mnou vlastně děje. Zůstala jsem v táboře ještě týden, aby se mi ty nejnápadnější rány a podlitiny zhojily. Když jsem jela domů, myslela jsem si, že teď jsem jedna z nejmocnějších lidí na světě. Věděla jsem, že mám takovou moc, jakou si skoro nikdo nedovede představit. Myslela jsem si, že nikdo a nic mi nemůže cokoliv udělat.

Jak jsem se mýlila!

KAPITOLA 4 – Vzestup k moci

ELAINE VYPRÁVÍ:

Nyní jsem byla členem Bratrstva, měla nové jméno a byla jsem takzvanou čarodějnicí. Asi měsíc poté, co jsem podepsala kontrakt se Satanem, jsem se poprvé setkala s místní velekněžkou. Kruh ve městě, kde jsem bydlela, byl dosti velký; čítal asi tisíc osob. Velekněžka se mnou navázala kontakt a pozvala mě k sobě domů. Byla jsem velmi překva- pena, co že mne zve tak vysoce postavená osobnost. Jen málokterému děvčeti se stane, že by je velekněžka povolala do svého domu, ledaže by měla být potrestána nebo pověřena nějakým zvláštním úkolem. Její dům byl skvěle zařízený a velmi krásný. Vládla železnou rukou. Řekla mi: »Satan si tě vyvolil, abys konala jeho práci a stala se velekněžkou – jestli to dokážeš. « To je v satanském kultu velká čest. Člověk musí mít vysoké postavení, aby mohl být do takovéhoto výcviku přijat. Velekněžka byla postarší dáma. Velekněžkou byla již mnoho let. I když už byla starší, byla velice hezká. Byla přátelská, ale přesto z ní šel jakýsi chlad. Věděla, že mám nastoupit na její místo. Jestliže má být velekněžka nahrazena jinou čarodějnicí, znamená to její konec. Satan nebo jeden z jeho vysokých démonů jí přikáže vycvičit jinou čarodějnici, která pak nastoupí na její místo. Nezbývají než tento příkaz splnit.

Připadlo mi to zvláštní, že by mne měla povolat k takovémuto výcviku. Byla jsem přece tak mladá a nový člen! Tehdy jsem ještě nevěděla, že démoni, které už mám, jsou daleko silnější než její a že Satan jí přikázal, aby mi přesně vysvětlila, jací jsou, jak je používat a jak ji mají nakonec zničit. V nejhlubším nitru jsem nebyla ochotna zabíjet a nikdy nebudu. Život mne těšil a této paní jsem nechtěla ublížit, ale věděla jsem, že když tak neučiním, zabije ona mne. V následujících dvaceti měsících se mi dostalo intenzivního výcviku v nejrůznějších oblastech. Většinou jsem se s ní setkávala v jejím bytě anebo na místech, kde se shromažďují členové kultu, ale v místnostech, kam ostatní členové nemají přístup. Setkávaly jsme se často, nejméně jednou týdně.

Hlavní náplní výcviku byly inkantace, tj. zaříkávači formule. Učila jsem se vyvolávat duchy, aby byli poslušní mých příkazů. Učila mne, jak mám tu podivnou sílu, kterou jsem v sobě již tak dlouho cítila, uplatňovat. Vysvětlila mi, že pochází od démonů, kteří ve mně bydlí. Učila mne také, jak se mám jako velekněžka chovat a vést kultovní shromáž- dění. Na mém výcviku se podílely také Sestry světla. Měly hlavní zodpovědnost za to, abych co nejrychleji dosáhla moci odpovídající tomu, čeho jsem dosáhla ve výcviku. Naučila jsem se od nich mnoha tajemstvím, která se jiné velekněžky nikdy nedozvědí. Žádaly mne, abych vstoupila do jejich společnosti, ale odmítla jsem. V skrytu jsem si vždy myslela, že jsou velmi divné. Dostalo se mi také výcviku v různých bojových uměních. Již jsem ovládala karate a judo, nikoli však kung-fu. Svěřili mne jednomu Číňanovi ve středním věku, který byl v těchto třech uměních mistrem. Byl známým právníkem v městě, kde jsem bydlela. Byl ke mně přívětivý, ale jako učitel byl náročný a nesmlouvavý. Hodně jsem se od něho naučila. Cvičil mnoho členů kultu z celého okolí. Měl za to, že mám velký potenciál, a chtěl, abych se účastnila veřejných soutěží. Nikdy jsem se jich nezúčastnila, ani jsem po tom netoužila. Výcvik v bojových uměních byl velmi tvrdý a spojený s mnoha útrapami. Požádala jsem zvláštní démony, aby do mě vstoupili a dali mi ne- zbytné schopnosti. Mysl a tělo se musely cvičit, aby vystupovaly jako jedno. Dokázala jsem vysoko vyskočit a dopadnout zase na nohy, dělat přemety a zneškodnit někoho rukama nebo nohama. Stala jsem se také expertkou v užívání nožů, nunčaků, sečných a střelných zbraní, luku a šípů, hvězdic a jiných druhů orientálních zbraní, které u nás nejsou příliš známé. Takovéhoto výcviku se dostává nejen vysoce postaveným členům kultu, nýbrž i níže postaveným, aby je bylo možno použít jako stráží a nájemných vrahů.

Učili mne hodně o Satanu. Většinou to byly lži. Učili mne o jeho moci a o jeho lásce ke mně. O tom, jak mne Bůh odmítl. Jak Satan si mne zamiloval a chce, abych mu patřila, a že jsem byla ze všech žen vyvolena k tomu, abych se stala jeho velekněžkou. Sestry světla se také často zmiňovaly o tom, že bych se pro tuto oblast mohla stát nevěstou Satana. V celých Spojených státech existuje jen pět až deset Satanových nevěst současně. Je to postavení, s nímž je spojena velká čest a moc. Sestry světla mne také ujišťovaly, že mám schopnost tohoto postavení dosáhnout. Neustále mluvily o všech výhodách, které tím získám. Rozhodla jsem se, že toho dosáhnu.

První démon, kterého jsem skutečně viděla, se mi ukázal v tělesné podobě při prvním obřadu, když jsem podepisovala kontrakt. Další, kterého jsem viděla, byl ten, kterého jsem si sama »přivolala«. Když jsem prováděla odpovídající inkantaci, objevil se v oblaku dýmu, který silně páchl po síře. Celá ta věc byla velmi vypracovaná, teatrální, ale byl velmi, velmi skutečný. Opět byl v tělesné podobě. Byl obrovitý, asi dva a půl metru. Měl tělo značně podobné lidskému, ale přesto bylo odlišné. Byl celý černý. Proto označujeme tento druh démonů jako černé bojovníky. Měl ohnivé červené oči, obrovské ruce a kůže mu sloužila jako skutečný pancíř. Tvořily ji silné tvrdé černé šupiny, něco na způsob želvího krunýře. Každá šupina měla tak patnáct čtverečních centimetrů. Věděla jsem, že je to velmi mocný démon, a přivolala jsem jej, jen abych se přesvědčila, jestli do dokážu. Jak tu tiše stál a zíral na mne, řekla jsem mu, že jsem »ta vyvolená«. »Vím, kdo jsi, a vím, že jsem sem byl poslán, abych tě strážil. Dokud jsem tady a dokud budeš sloužit všemocnému Satanu, našemu pánu a bohu, nic se ti nestane.« Jmenoval se Ri-Čen. Svedl mnoho bojů jak pro mne, tak proti mně, když jsem byla Satanu neposlušná. Poté jsem viděla ještě mnoho démonů a mluvila s nimi. Jak narůstala má schopnost vidět do duchovního světa, dokázala jsem démony vidět a mluvit s nimi, aniž by na sebe vzali tělesnou podobu. Vlastně jsem je jen málokdy požádala, aby se objevili ve své fyzické podobě, pouze v případě, že jsem chtěla na někoho zapůsobit nebo pohrozit někomu, kdo stál v kultu níže než já.

Dalším velkým démonem, kterého jsem vyvolala, byl Men-Čen. Bylo to při jednom z mých sezení u velekněžky. Řekla mi, že jsem ve svém výcviku dosáhla bodu, kdy se mám naučit mimořádné zaklínači formuli. Neřekla mi, čeho se tím má dosáhnout, a já se ani neptala. Poznala jsem, že to je významný den, neboť se konaly zvláštní přípravy. Nejprve jsem na podlahu křídou nakreslila veliký pentagram a kolem něj obtáhla kruh. (Kruh měl přivolané démony udržet uvnitř, dokud jim nedám svolení vyjít ven. Má čarodějnici před přicházejícím démonem chránit. Ve skutečnosti si ovšem dělají dost podle svého, a tak jsem se brzy naučila, že mám být velice opatrná a nevyvolávat démona, který by byl silnější než démoni, kteří mne měli chránit.) Opatrně jsem do každého hrotu pentagramu postavila černé svíčky a pak jednu o hodně větší černou do středu. Všech šest jsem zapálila. Těsně k pentagramu byl přistaven stůl s rozžhavenou plotnou. Předtím velekněz připravil kotlík. Naplnil ho svěcenou vodou z katolického kostela, kterou znesvětil tím, že se do ní vymočil. Zabil také psa a nechal jej vykrvácet do zvláštní nádoby, kterou mi dal, abych ji vzala k velekněžce. Ta mi pak dala nějaké prášky a byliny. Voda v kotlíku byla na rozpálené plotně uvedena do varu, dříve než jsem začala se zaříkáváním. Na nic jsem se neptala, ale do písmene jsem plnila pokyny velekněžky. Seděla jsem na podlaze, zírajíc do černé svíce uprostřed pentagramu, a mumlala: »Ó velký Satane, sílo a zakladateli a stvořiteli vesmíru, úpěnlivě tě prosím, dej mi démona, aby mi byl průvodcem a světlem mého života - dej mi veškerou moudrost a poznání. Můj milovaný, ó pane, uděl mi podle mé prosby! « Vtom velekněžka vyslovila směrem ke mně jméno Men- Čen. Já potom řekla: »Men-Čene, přijď, jsi vítán v mém těle, snažně tě prosím, vyjdi ze své skrýše. « Vzala jsem prášky, byliny a krev a vhodila to do vroucího kotlíku. Zvedla se pára a místnost byla v mžiku naplněna odporným zápachem. Pak jsem do kotlíku ponořila znesvěcený zlatý pohár a naplnila jej. Opatrně jsem jej postavila na stůl a s napětím čekala. Do pěti minut se tekutina v poháru zcela přeměnila v prášek. Pak jsem pohár vzala a prášek vmetla do plamene velké svíce uprostřed pentagramu. Okamžitě se ozvalo prudké zasyčení a vyšlehl obrovský plamen. Svíčka zmizela v oslnivě bílém světle. Když za několik dalších vteřin světlo pohaslo, uviděla jsem postavu neuvěřitelně hezkého mladého muže. Vlasy měl tmavé jako havran, pronikavé černé oči, z nichž vyzařovala inteligence. Spěšně jsem poklekla vedle pentagramu a hadrou jsem setřela křídu, abych vytvořila jasnou cestičku ven z kruhu.

Mladý muž, který byl skutečně démon Men-Čen ve fyzické podobě, vykročil z pentagramu cestičkou, kterou jsem mu udělala. Mluvil se mnou dokonalou angličtinou, jemným způsobem, a jak se zdálo, s velkou láskou. Řekl mi, že ve mně má přebývat, a slíbil mi, že se mi nestane žádná újma. Řekl mi, že mi dá veškerou moudrost a poznání, že bude mým učitelem a průvodcem. Nazval se mým »vykupitelem«. Souhlasila jsem, naplněna posvátnou úctou před jeho nádherným zjevem. Pak vešel přímo do mě. Avšak těsně před tím, než vešel, přeměnil se z lidské podoby do démona, kterým skutečně byl. OHAVNÉ! Byl nahý, jeho krásná tvář se změnila v odporně krutou. Z krásných havraních kadeří se staly bezvýrazné hnědé štětiny, které byly hrubé, řídké a ježaté jako štětiny prasete. Oči byly neuvěřitelně temné a zlé. Ústa měl dokořán a bylo vidět dlouhé ostré špinavě žluté tesáky. Měl velmi dlouhé ruce zakončené krátkými tlustými prsty, z nichž trčely dlouhé ostré špičaté nehty. Když vstupoval do mého těla, vydal ze sebe odporný smích na znamení triumfu. Vykřikla jsem. Nejprve, když jsem ho uviděla, a pak bolestí, když do mně vstoupil. Byla to trýznivá spalující bolest, jakou jsem nikdy nezažila. Jako by mé tělo bylo v ohni. Bylo mi, jako bych měla zemřít, a v tu chvíli jsem si to opravdu ze srdce přála. Když můj křik uslyšel Ri-Čen, vystoupil, domnívaje se, že mne napadl někdo zvenku. Avšak Men-Čen k němu promluvil a řekl mu, že to je on, aby se nestaral. Když bolest polevila, řekl mi Men-Čen, že to je jen malá ukázka toho, co se mi stane, kdybych jej snad někdy neuposlechla, a také mi dává na vědomí, že teď ve mně bude bydlet, a nic a nikdo ho nepřinutí, aby odešel!

Od té chvíle byl Men-Čen mým hlavním démonem. Komunikoval se mnou tak, že mi přímo vkládal myšlenky. Já s ním komunikovala buďto hlasitou řečí nebo prostřednictvím svého duchovního těla. Tehdy jsem si to plně neuvědomovala, ale Men-Čen skutečně nedokázal číst mé myšlenky. Měl mne v moci a udržoval všechny mé vstupní brány otevřené pro Satana a démony, aby mohli vcházet a vycházet, jak chtěli, a také, jak jsem chtěla já. Můj život se začal točit kolem něho. Vynaložila jsem všechen svůj čas a úsilí na to, abych nad ním získala kontrolu, ale on ovládal více mne. Často mne zmlátil do bezvědomí a zcela ovládl mé tělo, užívaje si je podle libosti, často promlouvaje mými ústy. Dohlížel na mé jídlo a spánek, jak dobře odvádím svou práci, jak vycházím s lidmi, na celý můj život. Naučila jsem se od něj jak užívat démonů, jak je používat v duchovním boji. Jak je užívat k posílení svého vlastního duchovního těla, jak je užívat při obřadech, proti jiným lidem, proti čarodějnicím, církvím a dokonce proti služebníkům evangelia Ježíše Krista. Dal mi schopnost mluvit mnoha jazyky a jednat a mluvit ve velké autoritě a moci. Men-Čen však nebyl tím světlem, jak mi slíbil, ani tou láskou a krásou, jak jsem ho poprvé viděla. Byl čímsi zlým a rozkladným, užíral mou duši a tělo a mnohokrát mi způsoboval velké trápení a velké bolesti, protože jsem nebyla pro lidské oběti ani se jich neúčastnila. Od té chvíle byl pro mě život noční můrou. Žila jsem novým životem. To jest, byla jsem členkou satanského kultu a zároveň členkou velkého křesťanského sboru, kde jsem vyučovala, zpívala a podílela se na nejrůznějších aktivitách. Byla jsem neustále jako na skřipci, ani na chvilku neměla svobodu, byla jsem totálně v pasti.

Pak začaly mnohé boje s čarodějnicemi. Tyto boje se dějí několika způsoby. Nejobvyklejší spočívá v tom, že silnější čarodějnice přivolá démony ze slabší čarodějnice do sebe, a stane se tak silnější. To často vede k záhubě té slabší, protože už nemá sílu se bránit. Démoni neznají věrnost. Vždy přejdou k silnějšímu. Celá Satanova říše je založena na principu soupeření, právě na opačném principu než království Boží, které je založeno na vzájemné službě jednoho druhému. Boj zřídkakdy probíhá na tělesné rovině, i když čarodějnice často používají démonů k destrukci fyzického těla slabší čarodějnice. Zvláště jedna čarodějnice mne napadala. Jmenovala se Sára. Pokoušela jsem se jí vysvětlit, že když mne nenechá být, budu ji muset zničit. Nevěřila mi, a tak jsme nakonec vstoupily do plného boje. Co jsem viděla, bylo úděsné. Viděla jsem, jak stále více slábne, když jsem z ní vyvolávala jednoho démona za druhým. Nejprve její démoni bojovali ze všech sil a já cítila, jak se mé tělo nadzvedává a je vrháno proti stěnám a jak mne někdo drží za hrdlo a škrtí mne, aniž by byla vidět fyzická ruka. Ona však viděla Men-Čena a Ri-Čena a mnoho dalších démonů, jak jdou proti ní. Rvali její tělo. Nakonec jí došlo, že tou vyvolenou jsem opravdu já, že velekněžkou se mám stát já – a že ona tuto bitvu prohrála. Stáhla se včas, aby mohla přežít – a já za to děkuji Bohu. V důsledku zranění, která utrpěla, skončila v nemocnici, kde si musela určitý čas pobýt. Po letech mi řekla, že právě v té době přijala Ježíše za svého Pána a Spasitele a teď žije plně a z celého srdce pro Pána. Věřte mi, ta proměna je nádherná!

K mému prvnímu setkání se Satanem došlo krátce před obřadem, jímž jsem se stala velekněžkou. Přišel ke mně v tělesné podobě jako muž, po.sadili jsme se a povídali si: Řekl mi, že se mám stát jeho velekněžkou, že pro něho tolik znamenám. Také mi řekl, že bude muset být obětována oběť. Bude muset být prolito více krve pro mé očištění, abych se mohla stát jeho velekněžkou. Nenáviděla jsem to. Ulevilo se mi však, když se ukázalo, že stačí oběť zvířete. Viděla jsem muže mimořádně hezkého, chytrého, skvěle vyhlížejícího a s úsměvem ve tváři. Zdálo se, že mne velmi miluje, a nepřipadal mi nijak nebezpečný. Men-Čen nejevil sebemenší známku nebezpečí, ani Ri-Cen. To setkání mne naplnilo posvátnou bázní. Toužila jsem, aby se vrátil. Hluboko ve svém nitru jsem cítila, jak velice ho potřebuji. Poprvé v životě jsem se cítila opravdu milována. Jak jsem se mýlila! Satan mne strašně nenáviděl. Chtěl mne pouze využít pro své cíle a pak mne zničit.

Během svého dvouletého výcviku jsem věrně navštěvovala shromáždění kultu. Konala se ve stodolách, kostelech, po domech, v chatách a na různých jiných místech. Když byl Satan osobně přítomen, přitahovalo mne to k němu stále víc a víc jako můru k ohni. Velmi dobře věděl, že mne má v pasti. Krátce předtím, než jsem se stala velekněžkou, viděla jsem poprvé obětování člověka. Byli jsme v jedné staré stodole a bylo tam nejméně tisíc lidí. K oběti bylo použito nemluvně. Bylo vybráno, protože je poskytla matka v domnění, zeje to pro ni velká čest. Zákon se o těchto dětech nikdy nedozví, neboť většinou jsou nemanželské, k porodu dochází doma, matka během těhotenství nikdy nevyhledá lékaře, o narození ani úmrtí dítěte se nevede žádný záznam.

Dítě přivázali řemeny ke kamennému oltáři, který měl tvar obráceného kříže. Nikdy nezapomenu na ten hrůzný křik, když velekněz zajel ostrým nožem do hrudi děvčátka a vyrval z ní živé srdce. Nechal dítě vykrvácet. Potom pili, nejprve velekněz a velekněžka, pak ostatní, kteří chtěli. Nebylo jich málo. Mnozí to dělali, aby získali nové silnější démony, nebo také proto, že se má za to, že takovéto oběti podporují plodnost a že děti počaté za takovýchto okolností budou silné, inteligentní a mocné v satanském kultu. Nemohla jsem utéct. Byla jsem uvězněna v zástupu. Jala mne hrůza. Cítila jsem se úplně prázdná, chladná a byla úplně zoufalá. Nemohla jsem pochopit, proč Satan takovéto oběti chce. Copak Kristova krev nestačila? Pořád nám povídali o porážce Krista na kříži a o tom, že Kristus byl Satanovou konečnou obětí. Musela jsem však poznat, že Satanova žádost po krvi a destrukci je nenasytná.

Má poslední a konečná bitva s velekněžkou se uskutečnila s výslovným svolením Satana. Odehrála se při velkém shromáždění v kostele, kde jsem se poprvé setkala se Sestrami světla. Satan byl přítomen a pouhým kývnutím hlavy mi dal svolení, abych zaútočila. Tahaly jsme se sem a tam. Boj byl krátký, neboť byla velmi stará. Trvalo to asi dvacet minut. Nezabila jsem ji. To jsem nemohla, neboť život je pro mne velmi, velmi cenný. Přestala bojovat, jakmile poznala, zeje příliš slabá, než aby mohla bojovat dál. Rok poté spáchala sebevraždu. Pak nastal obřad mého ustanovení za velekněžku. Byla obětována krvavá oběť, pak mne vzali dopředu. Přítomno bylo mnoho, mnoho lidí, protože to byl velmi důležitý obřad, a přítomen byl dokonce sám Satan. Měla jsem bílé roucho se zlatým a červeným lemováním. Na hlavu mi vsadili korunu z ryzího zlata. Pak jsem vlastní krví podepsala další smlouvu, která mne prohlašovala za velekněžku Satanovu. Když jsem to podepisovala, nikdo v místnosti ani nehlesl. Na Satanův pokyn povstal velekněz a prohlásil, že nyní jsem novou velekněžkou. Oznámil, že nyní se mne nesmí nikdo dotknout, žádný člen kultu, démon, velekněz ani čarodějnice ani velekněžka jiného kruhu, neboť jsem »vyvolená«. Dav se dostal do extáze, lidé křičeli, zpívali, tancovali. Zdálo se, že Satan sám má velkou radost. Opět měl tělesnou podobu velmi krásného mladého muže, oslnivého zevnějšku a velké autority. Byl celý v oslnivě bílém.

Shromáždění se přede mnou sklánělo a oslavovalo mne jako velkou královnu, jako královnu Satana »pána boha všemocného«, že jsem a navždy budu po jeho boku a budu jim moci zprostředkovávat každé jeho přání a rozkaz. Poprvé v životě jsem se cítila opravdu přijata. Byla jsem velmi hrdá, cítila jsem se velmi povznesena a velmi, velmi mocná, takže jsem si myslela, že nikdo, ani sám Satan mne nemůže zničit. Pak mne položili na kamenný oltář, svlékli mi šaty a Satan měl se mnou pohlavní styk, aby potvrdil, že jsem jeho velekněžka. (Pohlavní styk měl se mnou také velekněz a další.) Shromáždění bylo bez sebe. Mnozí byli ve vrcholném opojení drogami a alkoholem a setkání se zvrhlo v sexuální orgie. Pak se Satan triumfálně zasmál – byl to ten nejodpornější smích, jaký jsem kdy slyšela. Tělo mi úplně ztuhlo. Pamatuji si, že jsem cítila velkou vinu, bolest, veliké zranění! Nikdy nezapomenu na ten chlad a tu prázdnotu, které jsem té noci prožívala. „Když se lidé počali na zemi množit a rodily se jim dcery, viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní. Genesis 6,1.2.4“

KAPITOLA 5 – Jako velekněžka

ELAINE VYPRÁVÍ:

Když jsem přijala povinnosti velekněžky velkého a vlivného kruhu, měla jsem mnoho privilegií, ale i mnoho konfliktů. Ocitla jsem se v konfliktu se Satanem a mnohými členy kultu, protože bylo mnoho věcí, které jsem rozhodně odmítala dělat nebo se na nich podílet. Mým nejdůležitějším úkolem bylo spolu s veleknězem připravovat měsíční shromáždění kultu. Naše organizační schůzky se konaly obvykle několikrát v měsíci a dělo se tak v nejvyšší tajnosti. Setkávala jsem se s veleknězem a dalšími třinácti nejvýznamnějšími čarodějnicemi a třinácti nejvýznamnějšími čaroději kruhu. Zasedali jsme v radě. Setkání se obvykle konala v prostorném a přepychovém bytě, který byl vybaven tak, abychom se všichni mohli posadit zajeden stůl. Seděla jsem s veleknězem v čele stolu a třináct čarodějnic a třináct čarodějů po stranách, každý podle svého postavení v kultu. Satan se vždy postaral o to, aby tu bylo vždy i několik tzv. nežádoucích, jak jsme to viděli. Tito lidé byli známi jako vlkodlaci: vždy se oddělovali, byli ve střehu a zároveň budili hrůzu. Byli tu jako lidé a neproměňovali se do svých jiných podob, ledaže by jim to Satan přikázal, většinou z disciplinárních důvodů. Nedotýkali jsme se jich, ani jsme s nimi nemluvili. Patřili výhradně Satanu, byli mu totálně zaprodáni a nikdo v kultu je neměl rád; všichni se jich báli. Byli to především strážci a vykonavatelé kázně, které si Satan a jeho démoni používali k zajištění toho, abychom my ostatní plnili jeho příkazy.

Rada plánovala shromáždění kultu a starala se o záležitosti kruhu. Své příkazy předával Satan veleknězi nebo velekněžce buď přímo, nebo prostřednictvím démonů. Vždy jsme se snažili o to, aby shromáždění byla dramatická a vzrušující – vždy jsme dohlédli, aby bylo k dispozici hodně drog a alkoholu. Já drogy ani alkohol nekupovala, s těmito kšefty jsem neměla nic společného. To obstarávali členové kultu, kteří o to tak jako tak stáli. Takových bylo vždycky dost. Do toho jsem se nikdy nezapletla. Vyšší členové kultu si dávali dobrý pozor, aby se nezapletli to něčeho, čím by se mohli dostat do konfliktu se zákonem, ani neužívali drogy či alkohol nad míru. Netroufají si zamlžovat si rozum, pro- tože je příliš mnoho lidí, kteří usilují o jejich pozice. Setkávali jsme se také s vyššími představiteli jiných okultních skupin v oblasti. Existuje mnoho satanských skupin, které nepatří k Bratrstvu a které o něm ani nevědí. Bratrstvo však tyto skupiny pečlivě sleduje a kontroluje. Jedna z povinností, kterou jsem rozhodně odmítla plnit, bylo obětování, ať už zvířat nebo lidí. Avšak nikdy nebyl nedostatek takových, kteří k tomu byli ochotni. Pro mou tvrdošíjnost mne Satan a démoni mnohokrát tvrdě trestali. Ostatní členové kultu na mne tehdy už nemohli, neboť jsem už měla příliš velkou moc, a tak mne trestal Satan a jeho démoni. Obvykle to byly tělesné tresty. Démoni mne často mučili tak, že se to ani nedá popsat. Měla jsem mnoho nemocí, včetně rakoviny-tu jsem měla čtyřikrát a čtyřikrát jsem prodělala chemoterapii. Avšak odmítla jsem v této věci ustoupit. Prostě jsem nemohla vzít druhému život.

Vy mladí, prosím, poslouchejte mne: KAŽDÉ zapletení se do okultních věcí je past. Neexistuje snadná cesta ven. Satan vám může udělat totéž co mně, a ještě horší věci. Den co den se modlím, aby vám, kteří jste se takto dali nachytat, Bůh nějakým způsobem ukázal jak se z toho dostat ven. Satan vás nemá, ba ani tehdy, když jste už podepsali smlouvu. Tato smlouva může být přikryta krví Ježíše Krista. Můžete být od tohoto kontraktu osvobozeni, jestliže požádáte Ježíše, aby vstoupil do vašeho života a odpustil vám, obmyl vás od vašich hříchů a stal se vaším Pánem, Spasitelem a Mistrem. Satan vždy pracuje ke tvé záhubě; Ježíš ti chce dát život. Některá setkání se mi líbila: prostě jsme se sešli, abychom si popovídali, zahráli hry, kde jsme měřili síly jako například zapálení svíčky přes celou místnost, aniž by se jí člověk dotkl atd. Podnikla jsem také četné cesty do Kalifornie, abych se tam zúčastnila soutěží a konventů. To se mi obvykle velmi líbilo. Letěla jsem soukromým tryskáčem ze soukromého letiště, které se nacházelo v blízkosti města, kde jsem vstoupila do kultu. Nikdo mimo kult a jen málokdo v kultu ví, kde se nachází. Je dobře skryto a silně střeženo. Obvykle mne vyzvedl velekněz a několik vyšších čarodějnic a čarodějů. Byla to vždy velká příležitost. Cílem bylo vyměnit si myšlenky, utkat se v soutěži, aby se poznalo, kdo je nejmocnější. Právě těmito soutěžemi jsem získávala stále větší moc, takže jsem dostala křeslo v národní radě, stala se oblastní nevěstou Satana a nakonec se dostala do postavení nejvyšší nevěsty Satana ve Spojených státech. Pobyt trval zpravidla týden a konference se obvykle konaly před Černým sabatem, kdy byla vysluhována Černá mše (na konci velikonočního týdne). Vždy jsem si našla nějakou výmluvu, abych se mohla vrátit domů před Černou mší. Jeli jsme na zvláštní místo v kalifornských kopcích u Los Angeles. Byl tam velký dům, který byl postaven speciálně pro tento kult. Odhaduji, že měl třicet nebo více pokojů. Měl krásná barevná okna s okultními a démonskými symboly. Uvnitř byl luxusně a nádherně vybaven. Je v něm velký slavnostní sál, ke kterému přiléhá taneční sál. A samozřejmě plavecké bazény, tenisové kurty, golfová hřiště atd. Vypadá jako venkovské sídlo nějakého milionáře. Má tři sklepní etáže s mohutnými klenutými místnostmi, kde se nacházejí knihovny se starými okultními a historickými' spisy. Je tu také zlato a stříbro a peníze ze všech zemí světa. Celá oblast je skryta v lese a přísně střežena jak ze země, tak ze vzduchu. Když jsem tam byla naposledy, konala se nejtěžší soutěž, jakou jsem kdy zažila. Byla jsem tehdy nejvyšší nevěstou v USA. Byla to mezinárodní soutěž. Muž, který soutěž řídil, byl velekněz, který se lišil od všech svých předchůdců. Byl to hezký mladý muž snědé pleti a vysoké postavy, ale šla z něj moc, která naháněla hrůzu, a nikdo ho neměl rád. Bylo zřejmé, že mu je jedno, jestliže někdo, kdo není schopen splnit svůj úkol, přijde o život. Měl pichlavé černé oči, které pronikaly až do morku kostí. Vládl železnou rukou, a dokonce i já se mu snažila ze všech sil vyhnout. Soutěž sestávala ze stále obtížnějších úkolů, aby se ukázalo, jakou mají soutěžící moc. Vzpomínám si, že v jedné chvíli jsem musela pouhým lusknutím prstů proměnit kočku v králíka a zase zpátky. Skutečné fyzické změny ve zvířeti uskutečňovali démoni, a vedly k okamžité smrti zvířete. Poslední jsem jako jediná soutěžící zbyla já, a přesto mne ve- lekněz hnal pořád dál. Nic mi nezbývalo než jeho přáním vyhovět. Poslední úkol by mne zabil, kdybych neměla tak mocné démony. Musela jsem se postavit na vzdálenost necelých šesti metrů před muže s pistolí magnum kalibru 0,357. Přejela jsem rukou dolů před svým tělem, povolávajíc démony, aby přede mnou vytvořili štít. Střelec ihned nato vypálil šest ran ze zásobníku. Nemohl mne minout. Je třeba říci, že démoni byli účinným štítem: kulky mi padaly k nohám a divoce přitom rotovaly. Jako vítězce soutěže se mi dostalo velkého aplausu a velkých poct.

Na hlavu mi vsadili zlatou korunu a členové kultu se mi klaněli a vzdávali mi hold. Po celou dobut,se mnou nakládali jako s královnou. Dostala jsem ty nejkrásnější šaty, jaké jsem si mohla přát, poskytli mi lázeň, starali se o můj účes a pečovali o mne, jako bych byla malé dítě. Konaly se večírky, na nichž jsem vždy měla sličného průvodce, který byl zároveň mým tělesným strážcem. Chodili jsme do těch nejexkluzivnějších restaurantů v Los Angeles. Můj průvodce vždy ochutnával jídlo, aby se přesvědčil, zda není otrávené. Chodili jsme surfovat a jezdili na koních. V té době nesměli členové kultu proti sobě bojovat, protože to měl být velký čas oslavy Satana. Byla jsem tehdy velmi hrdá, ale Pán mne brzy pokořil. Právě za tohoto posledního pobytu v Kalifornii se stalo něco, co mne přivedlo na cestu, která mě měla vést ke Kristu. Tehdy jsem zapochybovala o Satanově tvrzení, zeje mocnější než Bůh. Velekněz si několik z nás zavolal k sobě a sdělil nám, že v blízkosti je nějaká rodina, která se staví Satanu do cesty. Řadu členů kultu již obrátili k nepříteli, Kristu, a jsou vlezlí až hrůza. Satan je poručil všechny zabít. Velekněz nám řekl, že tam máme jít všichni společně v duchovním těle (astrální projekci) a zabít je. Tak jsme se posadili do kruhu před své svíčky, vědomě opustili svá těla a šli v duchu do toho domu, abychom ty lidi zlikvidovali. Ta věc se mi vůbec nelíbila, ale neměla jsem na vybranou. Kdy- bych neuposlechla, zabili by mne.

Když jsme dorazili na kraj pozemku, k našemu velkému překvapení jsme nemohli dál. Celý byl obstoupen obrovskými anděly. Stáli bok po boku a drželi se za ruce. Měli dlouhá bílá roucha a stáli tak těsně vedle sebe, že se dotýkali rameny. Neměli žádné brnění ani zbraně. Ať jsme se snažili sebevíc, nemohli jsme projít. Všechny zbraně se od nich odrážely, aniž by jim způsobily sebemenší újmu. Nejdříve se nám smáli a vyzývali nás, abychom se odvážili a zkusili přes ně projít. Ostatní členové kultu propadali s ubíhajícím časem stále větší zuřivosti. Náhle se tváře andělů změnily. Vrhli na nás tak strašný pohled, že jsme se svalili na zem. Velmi pokořující zkušenost, dlužno dodat.

Nikdy na to nezapomenu – když jsem tam seděla na zemi a vzhlédla na ně, podíval se mi jeden anděl přímo do očí a tím nejlíbeznějším hlasem, jaký jsem kdy slyšela, mi řekl: »Prosím tě, nechtěla bys přijmout Ježíše za svého Pána? Jestliže půjdeš dál jako dosud, zahyneš. Satan tě ve skutečnosti nenávidí, ale Ježíš tě miluje tak, že za tebe zemřel. Pro- sím tě, rozmysli si to – nepředáš svůj život Ježíši? « Tím pro mne boj skončil. Odmítla jsem zkoušet to dál. Byla jsem otřesena. Ostatní to ještě chvíli zkoušeli, ale nikdo neuspěl. Pochybuji, že ona rodina se o tomto boji, který se odehrál před jejich domem, kdy dozvěděla. Měli dokonalou ochranu! Tento zvláštní druh andělů jsme nazvali »řetězoví«. Nepronikne přes ně absolutně nikdo. Vskutku jsem byla vděčná, že jsme neprošli – a přivedli mne k hlubokému zamyšlení. Přes tento zážitek s anděly to trvalo ještě několik let, než jsem se k Ježíši obrátila. Stále jsem prahla po větší a větší moci a odmítala uznat skutečnost, že tato moc mě ničí a vede mou duši do věčného zatracení.

KAPITOLA 6 – Svatba

ELAINE VYPRÁVÍ:

Jako velekněžka jsem měla mnoho výsad, z nichž jsem v každodenním životě také hodně těžila, avšak nepřestávala jsem dychtit po stále větší moci. Za několik let poté, co jsem se stala velekněžkou, jsem dosáhla svého cíle: stala se místní nevěstou Satana. Nevěstami Satanovými se nazývají mnohé velekněžky, a jistým způsobem jimi také jsou, ale Satan si také vybírá velmi omezený počet žen, které se stávají jeho nevěstami, zvláštním, mimořádným způsobem. V celých Spojených státech je jich v určité chvíli pět až deset, obvykle jen pět. To je nejvyšší a »nejdůstojnější« pozice, kterou může žena v satanském kultu dosáhnout. Satan z obrovského území vybere jednu ženu. Tato je považována za nejmocnější, požívá největší respekt a těší se největší přízni v celé oblasti. Tyto ženy také zasedají v národní radě, která má na starosti všechny satanisty v USA a má na základě vysoké životní úrovně Spojených států i mezinárodně velkou moc. Sám Satan mi přišel oznámit, že si mne pro tuto úctyhodnou funkci vyvolil. Představil se mi v tělesné podobě jako muž, skutečně skvělý muž, přesně podle mé představy »perfektního« muže. Řekl mi, že si mne vyvolil, protože mne miluje více než ty druhé, a že miluje a respektuje mou odvahu a mé schopnosti. Choval se velmi něžně a romanticky, říkal mi o své lásce a o krásných chvílích, které spolu prožijeme. Také mi slíbil, že mi dá daleko větší moc a mnoho zvláštních výsad.

Byla jsem poctěna a vzrušovalo mě to; bylo to nanejvýš vzrušující, protože jsem teď doufala, že konečně jsem opravdu milována. Myslela jsem si, že jsem nejmocnější a nejvíce ctěná ze všech žen. Myslela jsem si, že si mne Satan vybral pro mé schopnosti a mou lásku k němu, která rok od roku rostla. V té době jsem neviděla, že Satan chce využít mé lásky k němu pouze ve svůj prospěch. Používal mne k tomu, aby přiměl druhé udělat, co si přál, a mé lásky k němu k mé vlastní záhubě. Všechna jeho prohlášení o lásce byly pouhé lži. Obřad se konal v blízkém velkém městě. Pro tuto příležitost byl najat jeden z největších a nejkrásnějších kostelů v městě. Jsem přesvědčena, že majitelé kostela neměli vůbec představu, komu kostel pronajímají. V práci jsem si zařídila třídenní volno na víkend. Obřad se konal v pátek, v první noc o úplňku. Byla jsem pečlivě střežena a všem mým přáním bylo vyhověno. Byla jsem tak vzrušená a tak povznesená. Když jsem se se svými průvodci přiblížila ke kostelu, měla jsem v jedné chvíli pocit, že nad kostelem se vznáší těžká temnota, ale setřásla jsem to a myslela na lásku a obdiv, které jsem chovala k Satanovi.

Přivedli mne do jedné místnosti, která byla na opačné straně než oltář, a pečlivě mne pro tuto slavnou událost oblékli a připravili. V té době jsem měla dlouhé světlé kadeřavé vlasy. Ženy ozdobily mé vlasy živými květinami, které mi vpletly do vlasů. Oblékly mne do dlouhých bílých svatebních šatů se zlatými stužkami, které šly křížem přes mou hruď. Nad mým srdcem a krajinou stydkou byla červená skvrna, na hlavě jsem měla korunu z ryzího zlata. Měla jsem kytici z trávy, bodláků a jedovatých bobulí, která byla svázána černou stuhou. Když jsem nahlédla do kostela, byla jsem překvapena a velmi poctěna, že tu byli lidé nejen z okolních států a z Kalifornie, ale i řada starších členů kultu z východního světa. To byla opravdu velká pocta. Oltářní prostor se rozezvučel mysteriózní hudbou ohromných varhan. Do kostela přinesli Satanův zlatý trůn a postavili jej do zvýšeného prostoru vpředu. Signálem k zahájení obřadu bylo náhlé objevení se Satana v tělesné podobě na trůnu. Opět se objevil jako muž, oděný celý do bílého, na hlavě zlatou korunu s mnohá drahokamy. Celé shromáždění s výkřikem povstalo a vzdávali Satanovi velkou poctu. Pak na se na Satanovo znamení všechny hlavy obrátily dozadu a já vyšla uličkou kupředu. Doprovázel mne velekněz a za ním Sestry světla. Když jsem došla na konec uličky, zastavila jsem se před Satanovým trůnem, poklonila se mu a vzdala mu hold. Pak mi přikázal, abych povstala. Učinila jsem tak. Povstal ze svého trůnu a sestoupil dolů, aby se postavil po mém boku. Svatební obřad prováděl velekněz. Větší část obřadu tvořil zpěv, deklamace a vyhlašování slávy Satanu. Sestry světla stály v půlkruhu za námi a po celý obřad monotónně prozpěvovaly a mumlaly. Obřad trval téměř dvě hodiny, celou dobu jsem stála. Znovu jsem podepsala kontrakt svou vlastní krví. Pak mi byla ve zlatém poháru podána nějaká tekutina. Nevím, co to bylo, ale mám za to, že v ní byly nějaké drogy, neboť jsem se cítila v dosti povzneseném stavu. Zcela určitě tím byla narušena jasnost mé mysli. Bylo mi řečeno, že kontrakt je závazný. Neexistoval absolutně žádný únik. Pro Satana rozvod neexistuje!

Satan sám ze své krve nedal nic a z tohoto nápoje se nenapil ani kapky. Řekl mi, že nemůže, neboť se musí pro mne zachovat »čistý«. Ale já že musím pít, abych se očistila pro něj. Byl nejkrásnější, jakého jsem ho kdy viděla. Měl na sobě cosi jako sněhobílý smoking dekorovaný zlatem. Jeho vlasy byly při této příležitosti zářivě zlaté a jeho pleť nádherně opálená do bronzova. Jeho oči byly tmavé a připadalo mi, že láska, kterou mi vyznával, a úsměvy, jimiž mne častoval, neodpovídají jeho očím. Já však chtěla věřit, že mne opravdu miluje a že opravdu je mým manželem. Jednal se mnou s největší úctou. Líbal mé líce, vlasy, ruce a říkal mi, co pro něj jsem: velkou krásou, velkou mocí a že se mohu stát tím, v co vždycky doufal, totiž matkou jeho syna, »Krista«, vykupitele světa. Svými svody mne totálně oklamal. Satan mi dal nádhernou širokou zlatou svatební stuhu s nápisem: Hle, nevěsta Knížete světa.

Ke mně se Satan nepřátelsky nechoval, jenom k druhým. Každý, kdo se k němu přiblížil, aby se ho dotkl nebo se mu poklonil, byl odkopnut, zbit nebo odehnán. Bezprostředně po obřadu mne Sestry převlékly do nádherné róby a daly mi sametový přehoz, který byl lemován čistým zlatem. Pak nás odvezli limuzínou na letiště, kde jsme spolu s několika veleknězi a velekněžkami vstoupili na palubu luxusního soukromého letadla a odletěli do Kalifornie. Na palubě letadla byla podávána svatební večeře. Satan nic nejedl, ale několikrát si usrkl z velmi drahých vín a šampaňských. Měl sotva co říci. Když jsme přijeli do vily v kalifornských horách, byla jsem drogami, které jsem dostala, dosti omámená. S vel- kou pompou nás doprovodili do velkého apartmá. V ložnici byla velká zlatá postel. Byla jsem potom vděčná za ty drogy, neboť jakmile jsme byli sami, Satanův nádherný zjev se vytratil a pohlavní styk, který jsme měli, byl brutální. Když jsem se příští den vzbudila, Satan byl pryč. Hrozně mě bolely četné rány, které jsem té noci utrpěla. Byla jsem vděčná, že se Satan ten víkend už neobjevil. V neděli mne dopravili letadlem domů. Když jsem tam byla, zacházeli se mnou jako se členem královské rodiny. Starali se o mne jako o malé dítě a dávali mi vše, co jsem si jen přála.

Mé nové postavení mi přinášelo mnoho výhod. Měla jsem absolutní moc nade všemi čarodějnicemi, čaroději, ba dokonce veleknězem. Byla jsem nedotknutelná. Získala jsem další moc a nové démony. Jen jedna čarodějnice byla tak pošetilá, že se pokusila na mne zaútočit. Pouhým pohledem jsem ji zatlačila do zdi. Doslova do zdi, takže ji museli vysekat. Odnesla si hodně zlomených kostí a další zranění. Pak se mi už nikdy nepokusila ublížit – ani žádný jiný člověk. Rychle jsem se vypracovala do postavení nejvyšší nevěsty a také mi narůstaly povinnosti. Stala jsem se jedním ze Satanových reprezentantů. Konala jsem četné cesty po Spojených státech i do jiných zemí. Mé cesty měly pomoci koordinovat Satanovy programy se satanisty v jiných zemích. Viděla jsem procházet rukama obrovské sumy peněz, i jak do toho byli zapleteni mnozí vládní úředníci. Všechny mé lety byly neoficiální, »mimo záznam«. Satanu slouží nejmocnější a nejbohatší organizace. »Malí« lidé v těchto organizacích to nevědí, ale ti nahoře ano.

Satan mne zcela oklamal. VŠEM svým služebníkům lže. Myslela jsem si, že jsem nejmocnější a že o jeho organizaci vím vše. Poté, co jsem se dostala ven, jsem si uvědomila, že Satan nikomu ze svých služebníků o svých aktivitách a organizacích neříká pravdu. Každému, kdo má v Satanově království nějaké postavení, je řečeno, že on nebo ona je největší a nejmocnější. To všechno jsou lži! Právě v té době jsem se setkala s mnoha známými rockovými hvězdami. Ti všichni podepsali kontrakt se Satanem výměnou za věhlas a úspěch. Rozvoj rockové hudby v USA Satan pečlivě plánoval a krok za krokem pomocí svých služebníků realizoval. Navzdory svému vysokému postavení a velké moci jsem žila v neustálém strachu. Musela jsem žít úplně dvojí život. Jeden čas jsem žila na sociální podpoře, aby druzí nepoznali, do čeho jsem zapletena. Toho jsem se tak bála! Pro své cesty jsem si vymýšlela nejrůznější výmluvy. Dávala jsem si pozor, aby rodina a přátelé neměli ani potuchy, co dělám. Mohla jsem mít spoustu peněz, a jak ráda bych si jich užila, ale bála jsem se. Satan mi neustále sliboval bohatství »později«, ale byly to prázdné sliby. Satan plní své sliby zřídkakdy. Neměla jsem pokoj a cítila se jako v pasti. Můj největší problém bylo to nepředstavitelné zlo, které kult ustavičně živil, brutální kázeň, ale ze všeho nejhorší byly lidské oběti.

KAPITOLA 7 – Kázeň v Bratrstvu

ELAINE VYPRÁVÍ:

U ostatních členů kultu byl volný sex. Nebylo tu žádných zábran, mohlo se tak dít kdykoliv. I s dětmi. Velká část dětí v kultu je od útlého věku pravidelně sexuálně zneužívána. Členové kultu vytvářejí páry s partnery, kteří se nacházejí na stejné úrovni moci. Téměř každý obřad nebo setkání končí sexuální orgií. Jednotliví členové kultu mají obvykle právo se na tom účastnit, jestliže chtějí.

Dochází také k sexuálnímu styku s démony. Démony, které lze vidět, slyšet a cítit ve fyzické manifestaci. K tomu docházívá na setkáních a sabatech, kde se používá hodně drog. Démoni také nutí k sexuálnímu styku lidi, kteří kladou Satanu nebo démonům odpor. Jsou tak potrestáni za svou vzpurnost. Často musí muž přihlížet, jak dva nebo více démonů mají brutální sexuální styk s jeho manželkou. To je velmi účinný způsob kázně. Taktikou, které se používá více než kterékoli jiné, je zastrašování. Strach ze smrti, strach z toho, že ti budou mučit rodinu před očima. Mučeni jsou jak lidé, tak démoni. Démoni byli mnohokrát přinuceni manifestovat se ve fyzické podobě a pak byli silnějšími démony pro nějakou menší neposlušnost mučeni a roztrháni na kusy. Tyto hrůzné výjevy, jež tam přítomní viděli a slyšeli, se jim hluboce vryly do mysli. Těm pak bylo řečeno, že to je výstražný příklad, aby věděli, co se stane, jestliže se odváží Satana nebo démony neuposlechnout.

Při mnoha obřadech, zvláště při »významných«, kdy byla obětována lidská oběť, démoni na sebe často brali lidskou podobu. Někdy bylo obtížné rozeznat, kdo je démon a kdo člověk. Oči démonů jsou však chladné a bez života. Jejich dotek je jako žhavý uhlík, a přece jako by v nich nebylo života. Další oblíbenou taktikou k zajištění absolutní poslušnosti je trýznění milovaných osob, zvláště dětí. Rodiče jsou přinuceni nečinně přihlížet, jak jejich děti jsou ubíjeny k smrti, brutálně sexuálně zneužívány nebo jak je z nich stahována kůže. Jestliže dítě přežije, rodiče je nemohou vzít do nemocnice, neboť by byli uvrženi do vězení pro zneužívání dítěte. Nikdy by nedokázali, že je nemučili oni. Mezi satanisty se vždy najdou tací, kteří dosvědčí, že byli svědky toho, jak rodiče dítě zneužívali. Lékaři v kultu se o tyto děti nestarají, ledaže by jim rodiče zaplatili horentní sumy. Jinou metodou disciplíny je oběť. Před obětováním člověka vždy zavládne napjaté ticho, neboť každý člen s hrůzou očekává, na koho to padne. Obětí jsou mnohokrát lidé, kteří byli neposlušní nebo kteří se snažili dostat se z kultu ven.

Vlkodlaci, zombie, upíři a jiní démonští živočichové existují. Mnoho jsem jich viděla. To je Satanovo tajemství, které si úzkostlivě střeží. Nad těmito bytostmi má vládu jedině Satan a jeho nejvyšší démoni. Používá si jich nejčastěji k ukázňování. Nikdy nezapomenu na to, jak Satan při jednom shromáždění poslal za jedním mužem vlkodlaka. Muž vyskočil a utíkal pryč – a vrčící vlkodlak za ním. Muž neměl šanci této zvířecí bytosti utéct. Když mu to došlo, obrátil se, vytáhl pistoli mag-num ráže 0,357 a vypálil celý zásobník přímo do vlkodlaka. Ten ani nezakolísal. Roztrhal muže na cucky. Nikdo ve shromáždění se neodvážil ani hlesnout – ze strachu, aby se vlkodlak nevrhl na něj. Tyto kreatury jsou lidské bytosti posedlé určitými mocnými démony, kteří jsou schopni přivodit nezbytné fyzické změny v lidském těle. Některé staré křesťanské spisy ze středověku týkající se těchto démonských živočichů jsou velmi přesné. Kromě starověkých satanských spisů, které jsou uchovávány v klenbách hlavního satanského domu v kalifornských horách, jsem dosud nenalezla písemnou zprávu, která by je přesně popsala. Těchto démonských živočichů se všichni v kultu velmi obávají a nenávidí je. Jsou to samotáři stoprocentně zaprodaní Satanu. Obávám se, že v době Velkého soužení se jejich počet velmi zvýší a Satan si jich bude otevřeně používat k zjednávání kázně.

Další častou metodou ukázňování členů jsou nemoci vyvolané démony, jakož i nehody, propouštění ze zaměstnání atd. Démonicky přivozené nemoci jsou velmi oblíbeným prostředkem, protože jen málokteří lékaři dokážou stanovit, oč tu jde, a osoba takto postižená pomalu a za velkých bolestí umírá, přičemž lékaři se domnívají, že si symptomy pouze namlouvá. Většina dětí narozených v kultu je zasvěcována Satanu, zcela obdobně, jako se zasvěcují děti v křesťanských církvích. Při obřadu je dítě »pokřtěno« v krvi obětovaného zvířete. Tyto děti jsou už před narozením posedlé démony. Tak to jde dál z generace na generaci, ledaže by rodiče byli ochotni přijmout za Pána a Mistra svého života Ježíše Kris- ta, aby on celý tento hřích obmyl svou krví. Ježíšova krev je tak mocná a jeho dílo na kříži tak dokonalé, že dokonce i vlkodlaci mohou být zachráněni, jen budou-li chtít. Ježíš může i dnes křísit mrtvé, právě tak jako tehdy, když chodil po této zemi v lidském těle. Lidé, kteří se nacházejí pod vládou Satana, jsou mrtví. Dnes děkuji Bohu, že jsem úplně osvobozena, patřím Ježíši, jemu samotnému, a ani Satan ani nikdo z jeho lidí mne neodvrátí od toho, abych nevyprávěla, co se v Satanově říši děje, bez ohledu na to, co mi udělají. I ty čtenáři, jsi-li členem Bratrstva, i ty můžeš být z tohoto otroctví osvobozen. Nemusíš v této říši plné zla a temna a strachu zůstávat. Ježíš tě může osvobodit a také tě osvobodí. Musíš ho jen poprosit, aby obmyl tvé hříchy svou krví a stal se tvým Pánem a Mistrem. Nečekej, neboť čas je velmi krátký. Ježíš brzy opět přijde. Nezbývá už mnoho dní. Pospěš si, dokud je ještě čas. Všechny své si vezme k sobě – a tebe ponechá zde? Prosím, obrať se k němu teď!

KAPITOLA 8 – Černá mše a lidské oběti

ELAINE VYPRÁVÍ:

Na téma lidských obětí jsou málokteří bývalí členové kultu ochotni mluvit a je otázka, zda by se takoví vůbec našli, a to pro právní důsledky, které by to pro ně mohlo mít. Já tak činím pouze proto, že mi to přikázal Pán. Lidské oběti se skutečně dějí a patří k běžné praxi Bratrstva. V této oblasti jsem se tvrdošíjně odmítala Satanu poddat, a proto jsem větší část svého života strávila v nemocnicích a na operačních sálech. Na obětování lidí jsem se prostě odmítla podílet. Pro svůj mimořádně rychlý vzestup k moci jsem brzy dosáhla pozice, kdy jsem si sama mohla určovat, co budu a nebudu dělat. To jest, co se týče jiných. Byla jsem mocnější než jiní satanisté, takže se mne nemohli dotknout. Avšak Satan se svými démony mohl. Pro mé odepření poslušnosti Satanu v této oblasti mne démoni při mnoha příležitostech brutálně káznili a mučili. Měla jsem čtyřikrát rakovinu a prodělala mnoho operací. Byl to přímý Satanův trest za mé odmítnutí podílet se na lidských obětech. Nepochybuji o tom, že by to netrvalo dlouho a zemřela bych, kdyby se Pán nade mnou neslitoval a ze Satanova zajetí nevytrhl.

Zvyky a obřady spojené s konáním obětí lidí a zvířat se oblast od oblasti liší. V posledních letech se mnoho mladých lidí, zejména na Západním pobřeží, zaplétá do satanismu skrze rockovou hudbu, okultní imaginativní hry a samozřejmě masivním osobním verbováním. Tyto nezávislé skupiny jsou obvykle silně spojeny s drogami, jsou velmi otevřené, lehkomyslné - a to, co dělají, provozují zcela bezostyšně. Tyto skupiny nejsou přímo spojeny s Bratrstvem. Mnohé z nich ani nevědí, že Bratrstvo existuje. Jsou tak neopatrní, že se při zločinech, kdy dochází k rituálním obětem dětí nebo i dospělých, nechají chytit. V době, kdy jsem ze satanismu odešla, byli vůdcové Bratrstva neopatrností těchto lidí stále více znepokojeni. Satan je však stále smělejší a drzejší, takže se ani nestará o to, kolik těchto lidí skončí pro své zločiny v žaláři. Vůbec mu na tom nezáleží. Satan ví, že mnoho let mu už nezbývá, a tak spěchá, aby toho ještě co nejvíce stihl zničit. Ve Spojených státech máme v roce osm »svatých dní«, kdy se obvykle provádějí lidské oběti. (Mohou se provádět i jindy z jiných důvodů jako například kázeň, obřady plodnosti atd.) Menší kruhy, které nedisponují nezbytným zařízením, se při těchto příležitostech obvykle spojí s větším kruhem v blízkosti. »Svatými dny« jsou Vánoce, Velikonoce, Halloween (předvečer Všech svatých), Díkůvzdání a dni co nejblíže počátku jara, léta, podzimu a zimy. (Satan si přeje znesvětit každé roční období, které nám Bůh ze své milosti dal.)

Halloween je svátek, který v Anglii založili Druidové. Stal se zvláštním svátkem pro obětování lidských obětí Satanu. Tak je tomu dosud. Není náhodou, že při oslavách svátku Halloween se na mnoha místech najde tolik škodlivin a nebezpečných předmětů, kterých se používá jako takzvaných »trick-or-treaters«*. Tento obyčej zavedli satanisté. Děti zraněné nebo zabité při těchto zábavách představují oběti Satanu. Cílem těchto obětí -jak jsou členové kultu vyučováni -je »očistit« je, aby mohli přijmout Satanova »požehnání«. Také každý, kdo pije krev oběti nebo jí její tělo, získává nové démony, a tím nabývá mnohem větší moc. Pití krve je důležitou součástí všech satanských aktivit. To není náhodou, neboť Satan neustále usiluje zneuctít všechny Boží principy.

* Halloween = All-hallow-even, tj. předvečer Všech svatých, americký divoký svátek masek, který se slavi 31. října. Malé děti v převleku chodí s lucernami od dveří ke dveřim a volají: »Trick or treat«. Tento obyčej pochází od Druidů, kteří v předvečer Všech svatých chodívali od zámku k zámku i po rodinách poddaných a volali »trick or treat«. Jestliže se »treat« (zábava, přivítání) Druidům líbil, zanechali přede dveřmi lucernu s hořící svící z lidského tuku, aby té noci byli obyvatelé domu ochráněni před násilím démonů a smrtí. Jestliže nějaký nešťastník nebyl s to požadavkům Druidů vyhovět, nastoupil »trick« (čertovský kousek). Na domovní dveře namalovali hexa-gram a té noci měl skrze moc démonů někdo v domě zemřít. (Pozn. red.)

„A kdož by koli z domu Izraelského aneb z příchozích, kteří jsou pohostinu mezi nimi, jedl jakou krev: postavím tvář svou proti člověku tomu, a vyhladím jej z prostředku lidu jeho. Nebo duše všelikého těla v krvi jest...Leviticus 17,10-11“

Lidské oběti, stejně jako všechna shromáždění kultu, se nikdy nekonají dvakrát po sobě na stejném místě. O místu shromáždění se členové většinou dozvědí teprve několik hodin před zahájením. Oběti se vždy konají na hodně skrytých a odlehlých místech. Ve velkých městech je to někdy problém, ale obvykle se najdou opuštěná skladiště či budovy, kde je dost místa. Zřídkakdy pořádá Bratrstvo lidské oběti ve volné přírodě, snad jen když se najdou velmi odlehlá a izolovaná místa na venkově nebo někde v bažinatých oblastech. To neplatí pro mladší troufalejší lidi, kteří jsou na drogovém tripu. Ti se příliš neznepokojují a bezpečnostní opatření zanedbávají. Proto se Bratrstvo stará o to, aby mnohé z nich odhalila a zatkla policie, nebo je prostě odstraní, aby se předešlo obtížím. Bratrstvo se pak postará, aby byli prohlášeni za duševně choré, aby to nikdo vážně nespojoval se satanismem. Bratrstvo ustanovuje a udržuje zvláštní výbory, jejichž úkolem je připravit vše nezbytné pro obětování člověka i pro likvidaci celé akce. V těchto výborech jsou také téměř vždy satanisté, kteří jsou policisty. Jejich úkolem je zabránit jakýmkoli zásahům orgánů bdících nad dodržováním zákona. Vybavení jako například oltář, ve velkých městech Satanův zlatý trůn atd., se přepravuje v obyčejných náklaďácích. Lze je rychle naložit a složit. Mrtvá těla jsou téměř vždy likvidována zpopelněním. Tělíčka dětí je možno poměrně snadno rozemlít i v drtiči kuchyňských odpadků – a tak se také často likvidují. Příležitostně se tělo oběti na místě spálí, a když to není proveditelné, většinou není obtížné využít zařízení blízké márnice. Často se také používají spalovací zařízení při veterinárních nemocnicích nebo útulcích zvířat. Vysoce disciplinovaná a pečlivě organizovaná práce přípravných a likvidačních výborů umožňuje, že provádění lidských obětí uniká mnohá léta očím veřejnosti.

Bezpečnostní opatření při takovýchto obřadech jsou vždy velmi přísná a v průběhu celého obřadu jsou neustále sledovány policejní radiové frekvence. Každý, kdo byl svědkem obřadu obětování člověka, a pak se pokusí z kultu odejít, riskuje svůj život. Jediná cesta ven je skrze moc Ježíše Krista, a ani pak to není snadné. Démoni jsou každému, kdo by byť jen vzdáleně měl co společného s touto praxí, těsně v patách. Vylíčím zde jeden Černý sabat, zvaný též Černá mše, který jsem byla přinucena navštívit. Byla jsem tehdy ještě nezletilá, ještě jsem nebyla velekněžkou a byla jsem doslova zajatcem. Černé sabaty se konají jednou v roce. Vždy za úplňku a o velikonočním víkendu. Většina soutě- ží, jichž jsem se v Kalifornii zúčastnila, se konala před Velikonocemi a vrcholily velikonočním Černým sabatem. Bez ohledu na to, co mě to mohlo stát, se mi vždy podařilo právě před tímto obřadem zmizet. Satan se postaral, abych za tuto rebelii draze zaplatila, ale já nedbala. V době toho strašného víkendu jsem byla ještě mladičká. Vlastně ještě dítě, ale vzpomínky na to mne stále trýzní. Byla jsem tehdy členkou kultu ani ne rok. Velekněžka mi sdělila, že se bude konat velmi důležitý obřad a mně se dostává »té výsady«, že jsem »pozvána«, ale zároveň mi dala naprosto jasně na srozuměnou, že nemám na vybranou, že tam musím. Mohou se zúčastnit jen pozvaní, ti však nemají na vybranou. Málokteří jsou ochotni vystavit se Satanovu hněvu, protože se obávají, že kdyby nepřišli, mohli by skončit jako adepti na oběť při dalším Černém sabatu. Nesměla jsem jít samotná: vzala mne s sebou velekněžka, která byla mým »mistrem«, a několik dalších čarodějnic.

Shromáždění se konalo ve veliké odlehlé stodole, která byla k tomuto účelu upravena. Mám za to, že tam bylo několik tisíc lidí z celé okolní oblasti. Většina brala drogy už před příchodem, a všichni dostali nápoj s drogami a alkoholem na počátku shromáždění. Já jsem se těmto nápojům vždy vyhýbala, protože jsem věděla, jaké nebezpečí s sebou nese zatemnění mysli. Bylo příliš mnoho těch, kteří mi záviděli mé postavení adeptky na velekněžku. Výše postavení členové kultu si z těchto drogových nápojů nikdy ani neusrkli a těmi, kteří tak činili, opovrhovali. Když jsem toho večera vstupovala se svými společníky do té stodoly, nevěděla jsem, co se bude dít. Byl pátek večer, Velký pátek. Shromáždění mělo probíhat až do neděle. Viděla jsem, že na jednom konci stodoly je pódium. Na pódiu byl postaven trůn z čistého zlata. Ten trůn byl pro Satana. Byla to evidentně významná událost, měl-li se ukázat Satan osobně. Později jsem se měla dozvědět, že Satan vyžaduje, aby tyto oběti byly prováděny na zlomky sekundy přesně podle časového harmonogramu, a vyžaduje také absolutní koordinaci mezi kruhy v zemi, neboť nemůže být na několika místech současně. Časové rozvržení musí být přesné, aby mohl navštívit každé shromáždění. Není všudypřítomný jako Bůh.

Když velekněz a velekněžka vystoupili na pódium, zavládlo v zástupu absolutní ticho. Tak napjaté ticho, že bys uslyšel spadnout špendlík. Všichni ztichli strachy. Každý se obával, že za oběť by mohl být vybrán právě on. V té chvíli už Satan nikomu nebyl slávou, už nebyl ctí. Davem zašuměla vlna úlevy, když postranními dveřmi vtáhli a vlekli k pódiu kopající a křičící oběť. Hlavní velikonoční obětí je vždy muž. Příležitostně se obětují i ženy, děti nebo zvířata, ale tento obřad se soustřeďuje na oběť muže. Často několik dní před obřadem seberou nějakého autostopaře a pečlivě ho hlídají. V očích Satana a zástupu se tento muž stává Ježíšem a oslavuje se Satanovo »vítězství« nad Ježíšem na kříži. Nanejvýš zděšena jsem sledovala, jak mladému muži vrazili na hlavu korunu s velikými dlouhými trny. Trny, které měly proniknout až do lebky. Pak ho svlékli a bili biči, které měly na konci ostré kousky kovu, a mučili kovovými bodci a rozžhavenými pohrabáči. Nakonec ho přibili na dřevěný kříž, který pak zvedli a vsadili do díry v zemi uprostřed před pódiem. Nikdy nezapomenu na odporný pach páleného a trýzně -ného těla, výkřiky oběti, jak se svíjela bolestí, a na jeho úpěnlivé prosby o milost. Dav řičel jako horda divokých zvířat, a do toho se mísily nelidské hlasy mnoha démonů ze zástupu. Vysmívali se a provolávali slávu, když kříž byl zvedán a spouštěn do díry v zemi. V té chvíli se objevil Satan a posadil se na trůn, souhlasně pokyvuje hlavou. Velekněz močil na oběť a členové shromáždění na ni házeli výkaly a všichni provolávali slávu nad »vítězstvím« Satana – a pak se mu klaněli a uctívali ho.

Satan se ukázal jako obvykle v lidské podobě, oděn do oslnivě bílého. Avšak jeho oči žhnuly jako plamen, a když velekněz probil oběti dlouhým hřebem hlavu, a tím ji přibil ke kříži a zabil, trhl Satan hlavou, vydal ze sebe zvířecí skřek a zasmál se odporným triumfálním smíchem. Dav šílel, vřeštěl a tancoval v divoké extázi nad »vítězstvím«. Hlasitě provolávali, že vítězství, moc a sláva patří jejich otci Satanu. Brzy nato se Satan ztratil, aby mohl jít na další oběť Černého sabatu. Když odešel, proměnilo se shromáždění v sexuální orgii. Člověk s člověkem a člověk s démonem. Docházelo ke všem sexuálním perverzím, jaké si jen lze představit. Krev z oběti nechali vytéci a smíchali ji s drogami a alkoholem, pak se velekněz a velekněžka napili a dali ji kolovat zástupem. Mnozí ze zástupu přišli dopředu, aby tělo znesvětili. Noc minula, ale šílenství davu zpitého alkoholem, drogami a démony neutuchalo. Nakonec oddělili hlavu od těla, tělo semleli a jeho části smíchali s drogami a jinými látkami. Ti, kteří chtěli více moci, něco z této směsi snědli. Třetího dne, když lidé začali z toho zdrogovaného stavu střízlivět, odjížděli po dvou nebo po třech domů. Všichni přitom prohlašovali, že jejich veliký a slavný otec Satan dosáhl dalšího vítězství nad nepřítelem Ježíšem Kristem. Jakým výsměchem jsou černé sabaty! Satan ví, že jsou výsměchem! Obřad sám má symbolizovat smrt Krista. Satan prohlašuje, že Ježíš Kristus pro něj byl konečnou obětí, že nad ním zvítězil tím, že ho zabil na kříži. Satan lže! Ví, stejně jako všichni démoni, že na kříži byl poražen on, nikoli Ježíš. Ale lidé to nevědí. Já jsem jedna z těch šťastných, kteří přišli na to, že to všechno je lež. Hrozná, nepopsatelná lež! Obracím se na vás, vás, kteří jste dosud satanisty, kteří jste dosud neučinili Ježíše svým Pánem a Mistrem, a prohlašuji: SATAN NAD JEŽÍŠEM NA KŘÍŽI NEZVÍTĚZIL! Nejlépe to shrnuje Boží slovo: „A obloupiv knížatstva i moci, vedl je na odivu zjevně, triumf sla-viv nad nimi skrze něj. [Týká se Ježíšovy smrti na kříži.] Koloským 2,15“

JEŽÍŠ ŽIJE! Satan nemá na nikoho právo. Nemusíme být Satanovými otroky. Můžeme být svobodní. Stačí požádat Ježíše, aby nás osvobodil. On již zaplatil. Nechceš jej o to poprosit ještě dnes? Zítra může být pozdě.

POKRAČOVANIE